Článek
Pařížské kuloáry
Zatímco se v roce 1919 v pařížských kuloárech překreslovala mapa světa po ničivé první světové válce, mezi diplomaty se šeptalo o nečekané senzaci. Nově vzniklé Československo, vnitrozemský stát v srdci Evropy bez jediné námořní základny, mělo podle některých plánů získat vlastní kus Afriky. Představa o „Českém Togu“ nebyla jen bláznivým výstřelkem několika fantastů, ale ambiciózním ekonomickým projektem, který měl mladé republice zajistit místo mezi světovými mocnostmi a přímý přístup k exotickému bohatství.
Zdroje, zdroje, zdroje
Hlavním architektem a nejhlasitějším zastáncem této vize byl cestovatel, spisovatel a diplomat Jan Havlasa. Ten díky svým zkušenostem z cest po celém světě pochopil, že poražené Německo bude muset odevzdat svá zámořská území vítězům. Havlasa, který měl úzké vazby na tehdejší politické elity, začal okamžitě prosazovat myšlenku, že by si o část tohoto dědictví mělo říct i Československo. Argumentoval tím, že náš vyspělý průmysl nutně potřebuje vlastní zdroje surovin, jako je bavlna, kaučuk, kakao nebo káva, aby se zbavil závislosti na drahých prostřednících z koloniálních mocností.
Nenáročné Togo
Volba padla právě na Togo, které bylo v té době označováno za německou „vzorovou kolonii“. Na rozdíl od jiných afrických území mělo Togo již vybudovanou základní infrastrukturu, funkční železnici i přístavy, což z něj dělalo ideálního kandidáta pro rychlý ekonomický rozvoj pod československou správou. V Praze se o tomto plánu vedly seriózní debaty a vznikla dokonce Československá koloniální společnost, která sdružovala nadšené podnikatele i dobrodruhy připravené vyrazit do tropů budovat novou větev naší republiky.
Ambiciózní návrh koridoru
Celý projekt však narážel na jeden zásadní geografický handicap, kterým byl chybějící přístup k moři. Čeští vyjednavači v Paříži proto přišli s dalším, z dnešního pohledu až neuvěřitelným návrhem na vytvoření pozemního koridoru. Ten měl přes rakouské a maďarské území propojit Československo s jugoslávským pobřežím Jaderského moře, konkrétně s přístavy Terst nebo Rijeka. Tento úzký pás země pod mezinárodní správou měl zajistit, že české vlaky naložené zbožím do Afriky a surovinami z Toga budou moci nerušeně proudit k oceánu, aniž by musely platit cla cizím mocnostem.
🏝️ Tip na odlehčení: Pokud se chcete do atmosféry českého Toga ponořit i ušima, složil jsem k tomuto tématu píseň (text: Košířan , hudba: AI)
Přestože vize české Afriky vypadala na papíře lákavě a logicky, u klíčových mužů tehdejší politiky nakonec narazila na tvrdou realitu. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk byl sice vizionář, ale zároveň pragmatik, který si uvědomoval, že mladý stát má dost práce s udržením vlastních hranic a integritou na Slovensku či Podkarpatské Rusi. Správa území vzdáleného tisíce kilometrů se mu jevila jako neúměrné riziko a finanční hazard. Podobně střízlivý postoj zaujal i ministr zahraničí Edvard Beneš, který se obával, že by koloniální ambice zbytečně popudily mocné spojence – Francii a Velkou Británii, které si nakonec Togo rozdělily mezi sebe.
Kdyby…
Kdyby se tehdy historie vydala jiným směrem, možná by dnes Češi létali na dovolenou do „vlastních“ tropů a v ulicích afrického Lome by stály secesní budovy připomínající pražské Vinohrady. Sen Jana Havlasy sice skončil v propadlišti dějin jako nerealizovaná utopie, ale dodnes zůstává fascinujícím dokladem doby, kdy si československý národ věřil natolik, že se nebál pomýšlet na globální rozmach. Místo africké kolonie nám tak dnes zbývá jen vědecká základna na Antarktidě, která je jediným místem mimo Evropu, kde oficiálně vlaje česká vlajka nad naším vlastním územím.
