Článek
Přiznávám že donedávna, dokud se nezačalo téměř denně psát o onemocnění této talentované zpěvačky a herečky, jsem o ní nevěděl nic podstatného. Pokud jsem zaslechl její jméno, byla pro mně jen jednou z mnoha hvězdiček, které putují oblohou české hudební scény. Dnes se za to stydím, dvojnásob proto, že teprve její smrt zapříčinila, že jsem se o ní začal zajímat blíže. Sice to není žánr, který bych vyhledával, nicméně její talent byl…téměř nadpozemský a v naších končinách, poslední dobou, velmi málo patrný.
To vše doplňovala obrovská pozitivní energie, která sálala z každého jejího pohledu, úsměvu a záblesku v očích. Jako by její tělo nedrtilo monstrum, které jí pozvolna zabíjelo.
Smrt Aničky Slováčkové jsem přijal s velkým smutkem, o to větším, že odešel člověk mladý, který měl celý život před sebou a který mohl rozdat mnoho radosti a pohody.
Stejně tak ale cítím velký smutek a dá se říct i zlobu z toho, co se děje nyní, několik dní poté. Bulvár se předhání v popisování detailů jejího onemocnění, detailů jejího odchodu a dokonce se nestydí i publikovat věc tak intimní, jako je poslední pomazání. Tady musím vyslovit velké zklamání nad knězem, snad i blízkým přítelem Aničky, který se propůjčil k tomu, aby vůbec o něčem takovém s bulvárem hovořil.
Vrcholem všeho byl článek, kdy pisálek zalitoval, že pohřeb nebude veřejný.
Myslím si, že hrubneme jako lidstvo. Že už nechceme pouze cítit smutek ze ztráty ale chceme více. Chceme se dojímat nad bolestí. Chceme detaily o morfiu.
Kam to až povede? Kam dovolíme bulváru zajít?
