Článek
Televize:
Dva programy, konec vysílání o půlnoci. Zakončení státní hymnou. Program? Slovenské pondělky. Na ty se vzpomíná nejčastěji. Pokud vysílalo studio Bratislava, bylo to i zábavné. Nejhorší byly Košice a Banská Bystrica. To jednoho brzo přemohl spánek. O víkendech jsme se setkávali Na Vlachovce nebo u Televarieté, případně v Kabaretu u dobré pohody. Z dnešního pohledu mizérie, ale tehdy to byla špička kvality. Ale na druhou stranu, když se podívám, co nabízejí současní provozovatelé, tak jsem milosrdný i k Vlachovce nebo Moravance. A v neděli pak filmy pro pamětníky a večer nějaká ta seriálová taškařice jako Žena za pultem nebo Nemocnice, která na kraji města vyléčila vše. Včetně iluzí.
Kdo neměl přístup k polským, rakouským či německým stanicím, měl prostě smůlu. Dokonce i v NDR na tom byli lépe.
Práce:
Stranou a vládou stanovená „otravná“ povinnost. Pracovalo se na denních směnách od 6 do 14 hodin nebo od 7 do 15. Existovaly i vícesměnné provozy. Mnoho se toho nezměnilo, jen už zmizela ta povinnost pracovat a také už se asi nepraktikuje povinné čtení z denního tisku před začátkem směny. Rovněž Fond solidarity zmizel, ROH se rozplynulo v propadlišti dějin. A socialistické závazky jsou noční můrou dávné minulosti. Umíte si dnes představit například slavnostní sobotní směnu na počest narozenin třeba Andreje Babiše? Nebo Tomia Okamury (lze dosadit kohokoliv chcete)? To naštěstí nehrozí. Zatím.
Nákup a potraviny:
Vybavujete si zoufalé nakupující v samoobsluhách, jak si prohlížejí etikety a zkoumají éčka nebo podíl tuku či masa? Asi sotva.
Nakupování bývalo radostí. Dalo by se říct celonárodní sportovní disciplína v absolvování několika front.
Ta první na košík nebo vozík. Další čekaly u zeleniny, masa a uzenin. Zde jste museli každé oddělení vystát zvlášť. Nešlo jako dnes houknout na prodavačku, aby vám k šunce přidala ještě kousek jatýrek. Problém nastal, pokud jste při nákupu potřebovali kromě potravin ještě něco z domácích potřeb nebo drogerie. To jste pak vystáli frontu u pokladny, abyste následně řešili, co s nákupem, protože do oddělené části s drogerií či domácími potřebami jste jej vzít nemohli. Pro tyto případy někde existovaly úložny, kde seděla baba, co vám nákupní tašku odebrala, seřvala vás, že je těžká, a dala lísteček. Při návratu vás znovu seřvala a vydala váš nákup.
A kvalita zakoupených potravin? Nevím, jak kvalitou, ale chutí často předčily to, co nakupujeme dnes. Dnes, pokud chceme kvalitu i chuť, musíme sáhnout hlouběji do kapsy. A také hledat a zkoumat. Tehdy měla chuť standardně stejnou úroveň. Z mého pohledu byly salámy chutnější a konzervy také. Ale to je jen můj pocit. Rozhodně se mi nikdy nestalo, že by se mi na chlebu druhý den objevila plíseň. Ztvrdnul, rohlíky zgumovatěly, ale plíseň ne.
Cestování:
Československo bylo krásné, ale člověk občas chtěl vidět více. Socialistické země byly přístupné. Kromě Polska v 80. letech, kdy země trpěla nákazou svobody a antisocialistické živly rejdily. Také do SSSR jste kromě organizovaných zájezdů moc šancí dostat se neměli. Kontroly na hranicích vás okamžitě připravily o radost,, a když jste si uvědomili, že totéž a možná i něco horšího vás čeká při návratu, nastal pocit touhy se na vše vykašlat a jet na Lipno nebo do Tater.
Cestování mimo tábor socialismu a míru? Když jste byli ochotni absolvovat ponižující proceduru a měli jste štěstí, mohlo se vám podařit dostat devizový příslib a následně výjezdní doložku do kapitalistické ciziny. Nebylo to snadné, a pokud vám někdo tvrdí, že ano, tak prostě lže. Je pravdou, že situace v 80. letech se uvolnila, nicméně to uvolnění si strana a stát vynahradily šikanou na hranicích.
Svoboda slova:
Jak by asi skončili před rokem 1989 ti, co dnes urážejí prezidenta, kritizují vládu, parlament, politiky, televizi a vše kolem? Na tuto otázku není složité odpovědět. Byli by pěkně zticha a maximálně doma pod peřinou by řekli: „Hele, Máňo, ten Husák je moula.“ Nebo tak něco. Každý si dával pozor na to, co řekne, a napsat do redakce Rudého práva nebo Tribuny, nebo dokonce do ČST kritiku se rovnalo společenské a pracovní likvidaci. Už jenom neúčast v průvodu byla vnímána negativně a člověk měl co vysvětlovat. I taková triviálnost jako křížek na krku vám mohla nadělat problémy. Jeden známý mi vyprávěl, jak během vojenské prezenční služby, v takzvaném přijímači, probíhal trénink skoku do dálky, a když na něj došla řada, tak se z legrace pokřižoval. Následovalo předvedení k zástupci pro věci politické a vyšetřování, zda je nábožensky aktivní. A následně poučení, že podobná legrace by mohla mít důsledky, kdyby se opakovala. I takové věci se děly.
Dnes je zvykem kritizovat umělce za to, že vystupovali v normalizačních filmech a seriálech. Jenže ti kritici už zapomněli, co se před rokem 1989 dělo. Možná ani tehdy nežili a rodiče je nepoučili. Stejně jako školy dnes informují velice laxně. Stačilo jediné odmítnutí, třeba i ze zdravotních důvodů, a herec, herečka nebo zpěvák měli velký problém. To, že v databázích vidíme množství rolí, je zavádějící, protože to jsou role vedlejší a nedostatečně honorované, takže umělec dostal pár korun. Totéž zpěváci nebo kapely. Neúčast na festivalech politické písně nebo přátelství například v Havaně by znamenala profesní konec. Sokolov byla prostě nutnost, pokud vám to nabídli. Odmítnutí znamenalo pro zpěváka nebo kapelu konec.
Život před rokem 1989 si dnes část občanů idealizuje. Vidí jen to snadné, i když ani to snadné nebylo vždy jednoduché. Bezstarostnost byla draze vykoupena osobním ponížením každého jednotlivého občana. A Česká republika za těch 40 let po roce 1948 platí dodnes.
To, že se nepodařilo plně se zařadit mezi vyspělé země, je dáno neochotou přemýšlet a zbavit se starého zavedeného způsobu života. Všichni chtějí být bohatí, ale nikdo se nechce namáhat. Naproti tomu není problém nalákat voliče na prázdné floskule a sliby. I to dnes a denně vidíme. A jsme přesvědčováni, jak dobře bylo za socialismu.
Nebylo. Nebylo dobře nikomu. Bylo to jen zdání, iluze, sen o tom, „jak se spolu dobře máme a jak dobře vypadáme, přestože nic nemáme a jako neon svítíme“
.
