Článek
V každém případě tyhle debaty a rozhovory mají na rozhodování voličů malý vliv, pokud vůbec nějaký. Většina bude rozhodnuta, ať už v nich zazní cokoli. Ostatně, co takový kandidát na prezidenta může slíbit?
V případě Petra Pavla, pokud se rozhodne obhajovat svůj úřad, jsou slova zbytečná, protože veřejnost moc dobře vidí, jak si vede, a to je jeho největší výhoda.
Ovšem jeho protikandidát? Nebo protikandidáti? No ano. Kdo to vlastně bude? Kdo se mu postaví? Vše je v této chvíli pouze v kategorii spekulací, kdy se hovoří o různých jménech. Nejvíc je zmiňován Andrej Babiš nebo jeho kolega z ANO Vondráček. Možná se objeví i známé tváře z minula, jako věčná kandidátka paní Bobošíková, a nedivil bych se ani, kdyby se o štěstí pokusil Lubomír Zaorálek. A zase tak velkou fantazií není ani případná kandidatura Petry Rédové.
Jenže tato jména nejsou ničím proti spekulaci, která se objevila minulý týden a která do volby vnáší naprosto jiný pohled.
Mám na mysli slova bývalého prezidenta Miloše Zemana, který prohlásil, že si s myšlenkou kandidatury pohrává. Kdo ho zná, ví moc dobře, že on si nepohrává, a pokud něco podobného veřejně vysloví, má to setsakramentsky dobře promyšleno a má jasné i další tahy do budoucna.
Takže se nabízí několik celkem logických otázek.
Proč člověk, který v politické kariéře dosáhl všeho, čeho mohl, vůbec připustí myšlenku zvažování příští kandidatury? Je to ješitnost? Možná. Víme, jak na tom s ješitností Zeman je. Jenže ješitnost je jedna věc a zdravotní stav věc druhá. A on na tom v tomto směru moc dobře není. Možná namítnete, že Franklin Delano Roosevelt na tom byl podobně. To je sice pravda, ale tehdy se jednalo o jinou dobu a jiné okolnosti. Nicméně ano, zdravotní stav není překážkou, pokud si kandidát myslí, že na to má.
Ale myslí si to i Miloš Zeman? A pokud ne, proč tedy ta slova vypustil?
Situace kolem prezidenta Petra Pavla je od jeho zvolení velice dramatická a útoky vůči němu sílí do té míry, že se v tomto okamžiku jedná o skutečný hon na čarodějnice. Zpočátku existovala domněnka, že se jedná o Babišovu pomstu za neúspěch v souboji. Ale s postupem času je vidět, že jde o něco zcela jiného. O pokus o totální převzetí moci v zemi na všech úrovních. Víme, že volby do Sněmovny i Senátu mají jiný vývoj než ty do úřadu prezidenta republiky, a tak zatímco ANO může mít astronomická čísla ve volbách, u Andreje Babiše, pokud by na prezidenta kandidoval, to vůbec není jisté.
Proto existuje možnost, že analytici současné vládní koalice hledají cestu, jak do prezidentského křesla dostat svého člověka. Jestli by tím člověkem mohl být zrovna Miloš Zeman? Ten sentiment mezi lidmi existuje. To si nemusíme nic nalhávat. Je stále dost těch, kteří by mu to „tam hodili jen pro tu srandu“. Jenže co když to není všechno? Miloš Zeman je nemocný člověk. Není vyloučeno, že by ze zdravotních důvodů musel odstoupit. Co pak? Nové volby. Ano, a s tím, že Petr Pavel by už asi do nich nešel. Proč také, když v těch řádných dostal od občanů nedůvěru? Jistěže by to bylo třeba brát jako nedůvěru. Tímto by tedy dveře k moci byly otevřeny dokořán.
Ale co když se objeví ještě jiná varianta? Co když v nejbližší době oznámí pohrávání si s myšlenkou kandidatury i Václav Klaus?
Oba, jak Zeman, tak Klaus, jsou maskoty vládní koalice. To není žádné tajemství. Co by se tedy dělo, pokud by v prvním kole nastoupila sestava Pavel, Zeman, Klaus, Babiš? Odpověď není složitá. Došlo by k roztříštění hlasů, které by podstatně oslabilo pozici a šance Petra Pavla na znovuzvolení.
Pak už by bylo prakticky jedno, kdo by zvítězil, protože každopádně by se jednalo o člověka vládních uskupení. A včera o tom v jedné diskuzi psala Petra Rédová, když řekla, že legálně se Petra Pavla zbavit zatím nelze a že je třeba na Hrad dosadit svého člověka. Jasněji už to být řečeno nemohlo. I když její slova jsou spíše výkřiky zoufalé nemoudrosti než prognózou, v tomto případě a zcela výjimečně neblouznila.
Česká republika tak poznává následky neuvážených výsledků parlamentních voleb z roku 2025. Trestuhodně laxního přístupu tehdejších opozičních stran, které se nedokázaly přenést přes osobní animozity vůči Andreji Babišovi a namísto boje politického použily osobní útoky. A tato situace se opakuje. Opozice se vytratila. Jedinou jistotou tak zůstává prezident Petr Pavel, který ovšem nemůže opozici ani suplovat, ani být jejím hlasem. Jeho úkolem je držet v rámci ústavních pravomocí bezpečnou a slušnou občanskou společnost. Je to právě opozice, jejímž úkolem by mělo být pomáhat prezidentovi, a ne naopak.
Vše bohužel nasvědčuje tomu, že tlak a útoky na nejvyššího ústavního činitele budou nejen pokračovat, ale i růst. A že vládní koalice podnikne veškeré kroky, aby Petr Pavel svůj úřad neobhájil.
