Článek
Co je na těchto řečech půvabné, je fakt, že často je šíří ti, kteří Petru Pavlovi vyčítají spojení s KSČ v minulosti.
Kde se vlastně vzalo a proč přetrvává to zbožštění a neuvěřitelný sentiment vůči Ludvíku Svobodovi? Nepochybně svou roli sehrála kniha z Buzuluku do Prahy, kde Ludvík Svoboda předkládá svůj pohled na tento úsek dějin, patřičně upravený pro potřeby komunistického výkladu. Nicméně kniha byla napsána velice kvalitně a čtivým jazykem, navíc se stala téměř Biblí pro výklad války.
Peter Zelizňak, wiki commons
Nenajdete v ní ovšem pravdivý výklad událostí, které se odehrály například během bitvy u Dukly. Nenajdete tam ani zmínku o masakru, přesněji o tom, kdo mohl za to, že téměř 7 000 československých a 65 000 sovětských vojáků tam padlo, anebo bylo těžce zraněno. To, že za obrovskou tragédii mohli příslušníci NKVD, které Ludvík Svoboda slepě poslouchal, se v knize nedočtete.
K jeho popularitě později přispěly i některé fámy, které se kolem něj šířily, především v roce 1968, kdy se postavil na stranu reformního procesu a podpořil Alexandra Dubčeka. Tento krok z něj v očích veřejnosti udělal hrdinu, a pak se k tomu přidaly zvěsti o tom, jak probíhala jednání poté, co byli českoslovenští politici uneseni do SSSR. Jedna z historek hovořila o tom, že prý měl Svoboda vytáhnout před Brežněvem pistoli a hrozit, že pokud se nebudou moci všichni vrátit zpět domů, zastřelí se. Historka vpravdě komická, když uvážíme, že by únosci sotva ponechali komukoliv zbraň. O tom, jak tato jednání probíhala a jak se kdo z reprezentantů choval, vypráví překvapivě přesně, bez zbytečného patosu film Muž, který stál v cestě o osudech Františka Kriegla, jediného, který nepodepsal moskevské protokoly.
Ludvík Svoboda byl člověkem, do kterého národ vkládal velké naděje. Nahradil Novotného, vyslovil se pro reformu, vrátil se z Moskvy jako hrdina.
Jenže skutečnost byla na hony vzdálena romantické představě hrdiny bez bázně a hany. Ludvík Svoboda byl produktem komunistické moci. Stal se její loutkou. Zapomíná se na jeho účast na puči v roce 1948. Jako ministr obrany usnadnil komunistům převzetí moci a ze své pozice byl zodpovědný za vraždu Heliodora Píky, dřívějšího spolubojovníka, posléze ideologického odpůrce. Svobodovi totiž nebylo příjemné, jak hluboké vědomosti Píka měl o sovětských gulazích. Paradoxně sám pak skončil ve vězení, oprátce unikl o vlásek a na svobodu jej dostal až Nikita Chruščov.
Role Ludvíka Svobody po roce 1968 byla tragickou rolí stárnoucího nemocného muže, který namísto Alexandra Dubčeka prosadil Gustáva Husáka a nastartoval tím čas brutální „normalizace“. Zvláště po mrtvici v roce 1972 se stal pouze tolerovanou figurkou, která byla dobrá jen pro sentimentální občany, kteří svého generála milovali.
To vše je jen souhrn informací, které dohromady vytvářejí skutečný obraz prezidenta Ludvíka Svobody.
Jen těžce se pak chápe, že někdo může dát rovnítko mezi Petra Pavla a Ludvíka Svobodu.
Ten byl komunistou z přesvědčení. I v době, kdy bylo jasné, kam směřuje politika Josifa Stalina, oddaně sloužil zájmům SSSR a NKVD, dokud jej to nesmetlo a neskončil sám ve vězení. A ani poté mu nedošlo, čemu sloužil, a znovu posluhoval systému, ideologii, která má na svědomí tolik lidských životů. A to ani po roce 1968, kdy se na vlastní kůži mohl přesvědčit o zrůdnosti spojenectví se SSSR. Nedokázal vystoupit z vlaku, který jej hnal do propasti.
Petr Pavel
Naproti tomu Petr Pavel se, kromě velice krátké a historicky nevýznamné epizody, komunistické ideologii nijak a ničím nezaprodal. Jediné, co mu můžeme vytknout, je několik podpisů a nerozumných vět v životopise. Ale každý ať si srovná sám se svým svědomím, kolikrát on sám musel ustoupit, zapřít své zásady.
Na rozdíl od Ludvíka Svobody Petr Pavel nikdy nezaprodal svou zemi cizí mocnosti. A můžou mě jeho odpůrci proklínat, jak chtějí, taková je skutečnost. Stejně jako Václav Havel jde i Petr Pavel cestou demokracie.
Myslím si, že mýtem o slušném, čestném a hrdinském Ludvíku Svobodovi se komunisté snaží v lidech posilovat narativ „rozděl a panuj“.
Je to hodně nebezpečné, a proto je na místě nejvyšší opatrnost a neúnavné šíření historických faktů.
