Článek
Jenže v českých, moravských a slezských krajích, dokonce i na Chodsku, se stále udržuje mýtus, že „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“.
Co s tím chcete dělat?
Není možné dělat nic jiného než šířit fakta taková, jaká jsou, a nebrat ohled na obvinění, že se jedná o kampaň. Bohužel termín kampaň byl poměrně silně znevážen Andrejem Babišem, který ho používal, kdykoliv se chtěl vymezit proti kritice své osoby. Pamatujete?
Napsat pravdu o Petru Pavlovi není zase tak složité, jak by se někomu mohlo zdát. Žijeme v době, kdy jsou informace na dosah ruky, a chce to jen je vyhledat. A nepodléhat pověře, že pochází-li informace z oficiálních zdrojů, je zfalšována.
Ale dost úvodu a pojďme k Petru Pavlovi:
Schvaloval Petr Pavel okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy?
Je to asi nejrozšířenější pomluva, která se o prezidentovi šíří. A je stoprocentně vylhaná. Ti, kteří to tvrdí, vycházejí z ručně psaného životopisu, ve kterém Petr Pavel píše:
„Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na straně druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoli jiného a také trvalejší. A posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil.“
Když si pozorně přečtete celý tento odstavec, nenajdete tam nic, co by naznačovalo schvalování. Tomu se svou formulací Petr Pavel šikovně vyhnul. Ostatně celý text životopisu je psán stylem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, neboli aby komoušům dal, co chtěli, aniž by ohrozil sám sebe. Celý text životopisu najdete v odkazu a já si zde dovolím soukromý názor, že Petru Pavlovi s ním někdo pomáhal, protože je velice zřetelně cítit snaha uspokojit mocné a nezadat si nad únosnou míru. Proto text životopisu obsahuje místy až úsměvná klišé, například když v závěru uvádí, že jeho oblíbeným filmem je Láska z pasáže, který vypovídá o životě mladých lidí.
Byl Petr Pavel kovaným komunistou?
To je takový hloupý termín, pro který neexistuje vysvětlení. Co to je kovaný komunista? Logicky by to měl být člověk, který v tuto ideologii bezvýhradně věří. Jenže v Československu v ní nevěřili ani vedoucí činitelé KSČ a možná ani Husák s Jakešem ne. Snad jedině Jiřina Švorcová ano. Petr Pavel rozhodně kovaným komunistou nebyl. Jeho činy a postoje byly dány výchovou a představou, co by chtěl dělat. Většina kluků si hrála na vojáky, dokonce na rudoarmějce. Proto jeho snaha o uplatnění v ČSLA není ničím, za co by měl být souzen.
Bylo automatickou samozřejmostí, že důstojník armády musel být členem KSČ, takže vstup do strany byl pro Petra Pavla nezbytný. A rozhodně nebyl podmíněný jeho vírou v ideje komunismu. Ostatně doporučuji znovu k četbě text životopisu, ze kterého pochopíte, že o nějakém fanatickém přesvědčení či dokonce kovanosti zde nelze hovořit.
Je Petr Pavel převlékač kabátů?
Přesný termín jeho vystoupení z KSČ není znám, ale hovoří se o listopadu až prosinci 1989. Následující text snad pochopí pamětníci a dají mi doufám za pravdu v tom, že vystoupit ze strany v tomto období vyžadovalo velkou dávku osobní odvahy. Málo se dnes ví, že až do léta 1990, přesněji řečeno do 9. června, kdy se konaly první svobodné volby, nebylo vůbec nic rozhodnuto. Komunisté měli stále poměrně velkou sílu, hlavně díky starším lidem, které se dařilo děsit tím, že budou vyháněni z domů, že se vrátí sudeťáci a podobnými nesmysly. Bylo to období zmatků, včetně přítomnosti silného kontingentu sovětské armády.
Petr Pavel se, stejně jako jeho pozdější manželka, odhodlal k velice riskantnímu kroku a následně do žádné jiné strany nevstoupil. Jeho kariéra pokračovala směrem, jaký si v mládí určil. Zůstal v armádě. Žádný kabát tedy nepřevlékl a dá se říct /napsat/, že zůstal věrný svému životnímu plánu.
Jednou komunista, navždy komunista:
To je možná nejhloupější hláška, kterou si lze představit. Mohou ji šířit jen ti, kteří před rokem 1989 nežili, anebo už trpí stařeckou demencí. Členství v KSČ bylo podmínkou k výkonu mnoha povolání. Režim byl neoblomný, a když jste se vzpouzeli, neměli jste šanci na kariéru podle svých představ. Každý člověk musel dělat ústupky a dělal je. Ať už členstvím v SSM, nebo i takovém ROH. Kdo může s klidným svědomím říct, že se tomu vyhnul? Jsem už dost starý na to, abych si pamatoval, a hodně mladý na stařeckou demenci. Vím tedy, že před rokem 1989 se o členství ve straně obecně nediskutovalo. Bralo se to skoro jako samozřejmost, jako běžná věc. Stejně jako všudypřítomné soudruhování. Kdyby bylo možné dnes oslovit všechny členy KSČ, tak drtivá většina by neměla ani ponětí, co to komunismus je, o co v něm běží. Otázky marxismu-leninismu by možná vnímali jako manuál o nějaké pohlavní chorobě. Proto je hláška o komunistovi navždy naprostá pitomost a já tvrdím, že Petr Pavel byl sice členem KSČ, nicméně komunistou nikdy nebyl. A předsednictví ZO KSČ? To byla funkce na úrovni předsedy třídy na ZŠ nebo pionýrského oddílu.
Podporuje Petr Pavel návrat monarchie, euro nebo Spojené státy evropské (SSE)?
Tohle je přesně doklad toho, jak často lidé nepřemýšlejí o tom, co čtou nebo vidí a slyší. A jak je pak snadné jim vnutit falešné informace.
Petr Pavel, přestože je prezidentem, zůstává stále občanem České republiky. Se všemi právy občana. Včetně práva na vlastní názor a jeho prezentaci. Co se týče přijetí eura a vzniku SSE, jde o otázku spíše vzdálené budoucnosti. Já sám přijetí eura považuji za velké riziko. V tom tedy s panem prezidentem nesouhlasím, stejně jako vznik SSE vidím spíše jako utopii, protože takovou formu vylučuje rozdílnost jednotlivých evropských národů v jejich vývoji a kultuře. Také jazyková bariéra hraje roli. Jestliže příznivci argumentují USA jako vzorem, sluší se připomenout naprosto odlišný vývoj v Evropě a v USA. Na druhou stranu, jako myšlenka na budoucí evropskou koexistenci to zase špatné není. Jen by někdo musel vymyslet, jak zabránit, aby se z toho stala nová EU. V rozhovoru, kde tyto své názory Petr Pavel prezentoval, nebyl dostatečný časový prostor na obsáhlejší rozbor, takže se jednalo jen o postoj či myšlenku. Rozhodně by o těchto záležitostech nerozhodoval prezident republiky, takže hysterie, která následovala, byla naprosto mimo.
Ovšem ještě nesmyslnější byla reakce na jeho rozhovor pro Český královský institut. V něm řekl, že si umí představit Českou republiku jako moderní parlamentní monarchii. Reakce následovala téměř okamžitě v podobě hnojometu nehorázných lží a spekulací.
Prezident přitom řekl pouze to, že si tuto formu umí představit za podmínky, že o ni národ bude mít zájem. A dodal, kdo by tím monarchou mohl být. To bylo vše. Celý rozhovor se nesl v odlehčeném duchu, pana prezidenta tento dotaz evidentně pobavil, což bylo vidět na jeho úsměvu. Ostatně proč ne. Pointa je ovšem v tom, že umění si něco představit neznamená to připouštět, či dokonce podporovat. Speciálně platné české zákony a ústava by musely doznat poměrně zásadních změn a opět… nebude o tom rozhodovat prezident. Takže ti, kteří tvrdili zcela vážně, že prezident se chce stát králem, asi byli hodně dlouho na sluníčku.
Pravda… to je taková potvůrka, která se často ukrývá před očima zvědavců, snad proto, aby si jí pak více vážili. Ten úkryt ale není moc sofistikovaný, a tak není velký problém se pravdy dopátrat. Důležitá je snaha. Protože pravda nebývá vždy pohodlná ani příjemná. A dokonce ani atraktivní. Lež a pomluva často pobaví více nežli holá skutečnosti.
Jenže v případě politiky, zde konkrétně u prezidenta republiky, jde o více než o sliby a mazání medu kolem úst. V čele země by měl stát člověk, který bude protiváhou vlády a parlamentu. Člověk, který ty politické sliby a báchorky uvede na pravou míru. Člověk, který sice nerozhoduje o vládnutí přímo, nicméně tím, jak vystupuje, hovoří a jak se tváří, reprezentuje zemi silněji než premiér nebo předseda Sněmovny či Senátu. A v neposlední řadě člověk, o kterém vznikají anekdoty laskavé, a ne zlostné, a on sám se jim rád zasměje.
Jsem přesvědčen, že Petr Pavel takovým člověkem je a že za dobu, po kterou dosud ve funkci prezidenta je, udělal pro Českou republiku a její občany více než předchozí dva prezidenti dohromady. A ne Petr Pavel, ale Česká republika si zaslouží, aby nejen znovu kandidoval, ale aby drtivě zvítězil.
