Článek
Česká republika nemá prezidentský systém vládnutí. Přesto je prezident republiky člověkem, který si zaslouží respekt a úctu. To nemusí být nikde písemně zakotveno, je to politická samozřejmost, je to nedílná součást etikety. Je-li politik, například předseda vlády, pozván na schůzku s prezidentem, je jeho povinností přijít včas, a pokud ví, že to nebude moci stihnout, je bezpodmínečně nutné se omluvit.
To, čeho se v pátek dopustil Andrej Babiš, je skandální. Premiér České republiky se dopustil nechutné urážky hlavy státu. Ne Petra Pavla, který tuto funkci vykonává, ale jedná se o urážku prezidentského úřadu jako takového.
Ta urážka má dvě roviny. První je reakce na poznámku prezidenta, že má patnáctiminutové zpoždění. Přejít to poznámkou, že to prostě nevyšlo, je neomluvitelné a neumím si představit, že by to prošlo jakémukoliv politikovi kdekoliv ve světě. Tedy i v zemích, kde není prezidentský systém. Premiér mohl a měl zachovat dekorum, alespoň pro novináře, a alespoň formálně zvolit přijatelnou omluvu. Stačilo slovo „Omlouvám se, pane prezidente“.
Daleko závažnějším prohřeškem ovšem byla jeho snaha vše vysvětlit na následující tiskové konferenci. Nemohl jsem uvěřit svým uším, když jsem jej slyšel říkat, že měl perný den a že do postele se dostal o půlnoci. To měla být omluva? Předseda vlády vysvětluje zpoždění tím, že se do postele dostal o půlnoci? Ta schůzka se měla konat v 8:30. Tedy nebyla to tak dramatická hodina. Premiér šel ale ve svých výmluvách ještě dále, a to už opravdu byl bizár. Údajně prosil prezidentskou kancelář o posunutí schůzky, ale nebylo mu vyhověno. No bodejť by bylo. Pokud použil tak nehorázný argument, nelze se odmítnutí divit. Prezident měl totiž velice nabitý kalendář, a dokonce i společnou akci na Vítkově. Což pan premiér věděl. Ovšem ani to, co jsem dosud napsal, nebylo vše, co předseda vlády České republiky dnes doslova a do písmene nezvládl. Bylo vidět, jak s ním cloumá vztek, když tvrdil, že prezident není a nebude jeho nadřízeným, a tímto tvrzením jasně dal najevo, že sám sebe považuje za nejvyššího vůdce země, který se nemusí zpovídat vůbec nikomu.
V pátek 8. května, v den výročí konce druhé světové války, se předseda vlády České republiky de facto prohlásil diktátorem země. Tak to musí vnímat každý, kdo páteční události sledoval.
Možná bych byl ochoten věřit, že šlo jen o snahu dostat prezidenta pod tlak a zmenšit mu časový prostor pro jednání o účasti na summitu NATO, kdyby ovšem pan Babiš svým každodenním jednáním nedával najevo svou nadřazenost.
Česká republika se po volbách ocitla v nesnadné situaci. Vláda namísto toho, aby jednala a řídila zemi, se ocitla v rukou několika jednotlivců. Ti, jak se zdá, hájí své osobní zájmy. Otázkou je, jak dlouho bude veřejnost slepá a hluchá, případně zda se nepovede uchlácholit občany natolik, že nebudou otázky klást.
Páteční dopoledne každopádně ukázalo, že dosavadní zavedený systém je pryč. Zmizel respekt, zmizela úcta, zmizel žebříček hodnot. Na politické scéně převládá sebestřednost a agresivita.
