Článek
A protože sto lidí rovná se sto chutí a s pamětí je to ještě horší, máme každý na tuto dobu vzpomínky jiné.
Já bych dnes rád připomenul něco, na čem bychom se mohli všichni či alespoň většina z nás shodnout. Protože obchody se v sobotu odpoledne zavíraly a zůstaly zavřené až do pondělí, proměňoval se sobotní dopolední nákup v noční můru. Vzpomínám na to pohledem jinocha, školou povinného, jehož maminka vykopala v šest ráno z postele, dala mu do ruky seznam nákupu a peněženku a s přáním dobrého pořízení za ním zavřela dveře panelákového bytu.
A tak, zmítán zlobou nad přerušeným spánkem, jsem se plížil sídlištěm, doufajíc, že alespoň pro tentokrát budu ušetřen fronty, ve které zákazníci čekali už hodinu předem, než se dveře otevřou a oni se dostanou jako první ke košíku a seženou vše, po čem touží. Dlužno dodat, že proti zkušeným a prověřeným frontovým bojovníkům a bojovnicím jsem neměl nikdy šanci uspět. A tak jsem stál uprostřed vlnícího se hada, přešlapujíce z nohy na nohu, nejdříve šeptem a s přibývajícím časem hlasitěji nadávajíce na celou společnost.
Jenže to, že jste vystáli frontu a ocitli se uvnitř, zdaleka neznamenalo, že nákupní den bude úspěšný a hlavně že máte fronty za sebou. Poté, co jste přežili úvodní řadu, nastalo čekání na košík, následně v oddělení zeleniny a poté u řezníka, ukrytého pod názvem „maso uzeniny“. Tedy, většinou tam stál řezník. Maso a uzeniny měly volno. Sofistikované samoobsluhy uměly nákupní šílenství dovést k dokonalosti tím, že oddělení, kde mělo být maso a uzeniny, ale stál tam řezník, rozdělily do dvou samostatných sekcí. Když jste koupili nějaký ten salám a párky z nabídky, museli jste se postavit do další řady a doufat, že se na vás dostane s nějakým tím kouskem jedlého masa. Poté už vás čekala cesta k pokladně, kde jste vystáli další frontu. Ale…
Socialistické prodejny se od dnešních supermarketů značně lišily, takže představa, že spolu s nákupem potravin jste mohli nakoupit i drogerii, by byla představou naivní. Pozornému čtenáři už jistě došlo, že poté, co jste zaplatili u pokladny potravinové sekce, čekala na vás další fronta v oddělení drogerie a domácích potřeb. A následně další v zákaznickém servisu, kam jste museli odložit před nákupem vaše tašky. Dvakrát, protože po nákupu potravin jste museli tašku vyzvednout, nákup uložit, za vzteklého popohánění zájemcem o váš košík, kterého jste zdržovali, tašku vrátit babě za pultem, která nebyla ráda, že plnou kabelu musí tahat do regálu.
Víte, dnes už je to k smíchu a mnozí, zejména mladí lidé, tomu nevěří. Jenže taková byla skutečnost, a pokud mi dnes někdo říká, jak rád by tu dobu vrátil, pak dotyčný vůbec neví, o čem mluví.
