Článek
V úvodu je třeba říct, že prostorem létá pouze několikavteřinová ukázka, ze které vůbec není jasné, co scénce předcházelo a co následovalo. Protože pozor, to je právě u Štěpána Kozuba důležité.
On totiž své vtípky nesází do publika stylem Ivana Mládka nebo Zdeňka Izera. Kozubův humor má poměrně sofistikovanou strukturu, i když divák to nemusí na první dobrou poznat.
Proto si myslím, že se to týká i té konkrétní scény kolem písně Václava Neckáře. Dokud se ale neobjeví přesnější ukázka, můžeme jen spekulovat.
A spekulovat můžeme i o humoru, který Štěpán Kozub nabízí. Proč vzbuzuje tak rozdílnou vlnu reakcí?
Nejspíše to bude tím, že společně s kolegy z divadla Mír našli „díru na trhu“. Někdo tomu říká nekorektní humor, jenže Kozub s přáteli jej dovedli k dokonalosti, k hranici, za kterou už nejde jít, protože tam nic není. Lze klidně prohlásit, že humor v České republice označujeme na před Kozubem a po Kozubovi.
Vzpomeňte si na dobu před pár lety. Vrcholem nekorektnosti bylo, když komik řekl nějaké vulgární slovo nebo když Karel Šíp ve Všechnopárty zmínil pořad Federální kriminální ústředna pátrá v souvislosti s těmi, po kterých pátrá nejčastěji. To se mohla část veřejnosti zbláznit. Jedni veselím, druzí pohoršením.
Pak ale přišli Tři tygři ostravského Divadla Mír a Štěpán Kozub a najednou je veškerá korektnost pryč. A opět je společnost rozdělená. Jedni hlasitě volají bravo a tleskají, druzí kroutí nosem a říkají: „Fuj, to je neslušné.“
Pamatujete si na první grotesky z dob němé éry? Na tu nejslavnější, dortovou bitvu? Zatímco diváci se smíchy plácali do stehen, kritika psala, že tyto scénky ponižují hladovějící, kteří na ty dorty nemají.
Takže co je neslušné a kde je v humoru ta hranice, za kterou už se nesmí?
V USA, když někdo ukáže v televizi někomu prostředníček, cenzura jej rozmaže. Všichni vědí, co tam je, co to znamená, ale slušnosti a morálce bylo učiněno zadost. Ale jak jsme na tom se slušností, tolerancí a srandou v České republice?
To je otázka. Jsme tolerantní ažaž. Pokud se to nedotkne nás samotných. A našich stereotypů.
Ale zpět ke Kozubovi.
Jsou pryč časy jemného inteligentního humoru. Pamatuji se, když do kin vtrhl Fantozzi, jak kritika, tehdy ještě ta z ÚV KSČ, dštila oheň a síru na prohnilé západní nechutnosti. V hlubokém šoku z filmu Cukr, med a feferonka dokonce jistý režisér Troška mocné přesvědčil a vzniklo Slunce, seno, jahody jako ukázka, jaký je ten správný humor. Co na tom, že v dalších dílech se těm italským blbinkám přiblížil více než blízko.
Dnes se ovšem doba posunula i v humoru a došlo k tomu, k čemu dojít jednou nutně muselo. S utahováním šroubů, zákazy, příkazy a doporučováním toto nedělat či tamto omezit struna praskla a nastoupil protiútok. Štěpán Kozub je tak právě jedním z prvních rebelů tohoto druhu na území České republiky.
Můžeme jej nechápat, a dokonce jej můžeme i kritizovat. Ovšem pouze tehdy, když plně pochopíme okolnosti a humor, který kritizovat chceme. A hlavně když máme vůli jej pochopit.
Například když během své show vyprávěl anekdotu o řidiči, který přivezl autobus Židů na prohlídku Osvětimi a šel za hlídačem… velice jsem se nad tím pobavil. A zdůrazňuji, jsem Žid, sionista se vším, co k tomu patří. Zatímco část veřejnosti byla pohoršena, já se bavil, protože tato anekdota byla vše možné, jen ne protižidovská nebo antisemitská. Bylo to přesně naopak.
A tak je tomu u pana Kozuba ve většině toho, co dělá. Je to člověk, který, řečeno slovy klasika, nastavuje zrcadlo dnešní době a nám samotným. Už zase by se totiž někomu hodilo, abychom vykládali vtipy doma pod dekou nebo tiše do ouška sousedovi v hospodě. Kozub spolu s kolegy z divadla Mír tyto pokusy narušuje.
A je to přesně tak, jak on říká a píše. Jestliže se to někomu nelíbí, tak proč proboha utrácí nemalé peníze za návštěvy těchto akcí? V televizi moc vidět nejsou, takže moralisté mohou v klidu sedět doma a smát se něčemu jinému.
A co se týče údajné dehonestace Václava Neckáře, to, co na veřejnost uniklo, je samozřejmě drsné, když víme, čím zpěvák prošel, jak musel a musí bojovat. Ovšem jak už jsem zmínil, bez toho, abychom znali celé pozadí této scénky, je jakákoliv kritika o ničem.
A naprosto hloupé a nepřijatelné je, když se bulvární pisálek do Kozuba naveze a zakončí to útokem na jeho tmavé brýle, které ale Štěpán Kozub nenosí, protože by si hrál na celebritu, ale protože trpí závažnou oční vadou a blesky na tiskovkách by jeho světloplachost umocnily.
Zkrátka Štěpán Kozub není bezcitný hulvát ani nějaká domýšlivá primadona. Je to komik obdařený talentem od samotného boha humoru. Nejde vyšlapanou cestičkou svých předchůdců, ale dělá humor tak, jak jej cítí, jak je mu to blízké. Není rozhodně reinkarnací Vladimíra Menšíka ani pokračovatelem Miroslava Donutila. Je to originál v každém slova smyslu. A často nám svým pojetím humoru ukazuje naše vlastní pokrytectví, když veřejně pranýřujeme to, co je u nás v anonymitě domova každodenní rutinou.
Možná i proto je vůči němu taková averze.
