Článek
Filmy režiséra Jiřího Stracha vynikají tím, že vypráví příběh, což v současné kinematografii není automatickým jevem. Obvykle totiž se tvůrci omezí na zploštělé představení, o co půjde, následuje akce, a nakonec to nějak dopadne. U Jiřího Stracha jsou všechny potřebné atributy zcela vyváženy a divák se tak ocitá uvnitř vyprávěného příběhu.
Máma
Totéž platí měrou vrchovatou, a ještě více o nejnovějším filmu Máma, který ČT 1 uvedla v neděli 14. 12. po 20. hodině.
Přiznávám, že stejně jako jsem se nemohl dočkat, tak mě jímala obava, že půjde o depresivní doják. Hrozně jsem se mýlil.
Není cílem tohoto článku připravit ty, kteří tento doslova klenot dosud neviděli o jedinečný zážitek. Proto se omezím pouze na popsání svých pocitů.
Předně, vůbec se nejedná o smutný film, jak jsem se dočetl v diskuzích. Naopak. Na půdorysu sice smutného a těžkého osudu, se rozehrává příběh toho nejkrásnějšího, co člověk na světě má. Příběh lásky, pochopení, obětavosti, neústupnosti, odvahy, a hlavně naděje. Příběh, jehož různé varianty prožívá každý z nás a každý toužíme po něčem, co nás naplní vnitřní milostí. (V souvislosti s osobou pana režiséra by asi bylo správné použít termín Boží milost, ale já si tak nějak netroufám.)
Máma
Děj se odehrává v nelehké době, která jeho tragičnost ještě umocňuje a na druhou stranu právě skutečnost, že se jedná o dobu nelidskou, dává celému příběhu zcela jiný rozměr.
Trochu (kecám, hodně) mě rozladily kritiky a recenze, které se okamžitě po odvysílání objevily. Přestože autoři se pyšní snad relevantním vzděláním, zjevně nepochopili, co právě viděli. Rozhodně se nejedná o útok na city a předvánoční melancholii. Nejedná se o tuctový doják, kdy divák žmoulá kapesníček a utírá si slzy. Na ty pozorný a citlivý divák nemá čas, protože to, co předvádějí představitelé hlavních postav, chvílemi nedovoluje se ani nadechnout. I představitelům zdánlivě malých rolí by slušela soška Oskara za jejích výkon. Paní Syslová, Freimanová, pan Navrátil, Žák a v neposlední řadě pan Kříž, přestože se na obrazovce „jen mihli“, byli nepostradatelnou součástí vyprávění.
Máma
A Elizaveta Maximová, Sophia Šporclová a Valentýna Bečková? Tady mi nezbývá než se zdržet jakéhokoliv hodnocení, protože ať napíšu cokoliv, nebude to dostatečně odpovídající jejích výkonu. Jakýsi kritik napsal, že Elizaveta Maximová se snad z této role brzo oklepe, a myslel to negativně. Já panu kritikovi radím, ať píše raději o sportu a do filmového umění, ať nestrká klávesnici.
Pro ty, kteří film neviděli, mám dobrou zprávu. Mohou se podívat na internetovém vysílání české televize.
Pro pana režiséra Stracha mám jedinou větu. Děkuji z celého srdce.
Máma
Máma
