Článek
A to se nejedná jen o žvanily s advokátním titulem, ale i o zkušené politické matadory.
Mezi ně se včera zařadil ministr Havlíček, který označil piráta Hřiba za komsomolce. Chápu, že mu lezl na nervy. On ten Hřib je tak trochu osinou v zadnici a vůbec chování jeho strany postrádá kulturu. Nicméně komsomolec?
Podívejme se na často používané nesmysly v označování oponenta.
Snad nejčastější invektivou je označení soudruh. Paradoxně jsou takto titulováni jak domnělí příznivci té zločinné strany, ale i ti, kteří jsou na zcela opačné straně politického a názorového spektra. Přitom těm, kdo takto rádi označují svého oponenta, si neuvědomují, že v okamžiku, kdy někoho v rozhovoru či diskuzi oslovím „soudruhu“, znamená to, že tím soudruhem jsem i já sám. Čeština v tomto směru dokáže být velice půvabná. Přitom není tak složité to pochopit, pokud si to slovo rozdělíme a porozumíme jeho významu, kde důležité je „sou“ tedy „spolu“ druh. Takže rada od srdce je na místě. Važte slova milí diskutéři.
Svazák - Komsomolec - Lepševik:
To jsou termíny nejčastěji užívané příznivci nové vládní koalice, přičemž slovo svazák nebo svazáci nejraději používá jeho advokátská veležvanivost. Mnohdy to ještě umocňuje označením aktivistka / to proto, že má hlavně spadeno na ženy/. A kde se vzalo, tu se v jeho slovníku objevuje i termín lepševici. Milovník českého jazyka, aby zaplakal. Vzdělaný /?/ člověk a dokáže říkat takové nesmysly?
Když pominu skutečnost, že dotyčný sám několikrát vyslovil náklonnost zástupcům strany, která svazáky, komsomolce a jím podobné do země zatáhla, je dobré poukázat na infantilnost takovéhoto označování kohokoliv, kdo nám není po chuti. Nemusím mít rád Piráty a Milion chvilek, ale jaký má prosím pěkně smysl označovat je čímsi, co neexistuje, a když to existovalo, mělo to naprosto opačný význam?
Komunista:
Víte, kdo je komunista? Ne. Není to nutně ten, kdo se stal členem KSČ nebo KSČM. Tak jako člen KDU -ČSL nemusí být nutně křesťan, člen pirátské strany asi není potomkem Jacka Sparrowa a člen Motoristů k členství nepotřebuje řidičský průkaz, tak i členství v komunistické straně neznamená, že dotyčný komunistou opravdu je.
Všićhni, kdo jsme tu dobu prožili a netrpíme poruchou paměti, víme, že nebylo na výběr a členství ve straně, bývalo tu silněji tu slaběji vynucováno. Historie nás učí, že zatímco v období po válce, lidé vstupovali opravdu z přesvědčení, že jednají v zájmu a ve prospěch budoucnosti, věřili komunistům, že to myslí dobře, později už to tak jednostranné nebylo. Přesto, šedesátá léta přinesla novou vlnu, takzvaných reformních komunistů, kteří věřili v nápravu chyb a proměnu zkostnatělé partaje. Jenže kdo z nich, i z těch poválečných, byl skutečným komunistou? Kdo v tuto hloupou a nerealizovatelnou myšlenku věřil? Kdo jí opravdu chápal a rozuměl? Procento? Dvě? Snad pět? Navíc tvrdím, že komunistické strany, tak, jak vznikaly, neměly s komunistickou ideologii nic moc společného. Byl to jen odvar založený na názvu a jakýchsi překroucených myšlenkách Marxe a ostatních. Možná by bylo zajímavé vědět, jestli by například takový Marx přežil padesátá léta. Anebo jestli by Lenin nedopadl jako Trockij.
Doba normalizace pak, to už bylo něco docela jiného. Tehdy se do strany vstupovalo pouze ze dvou důvodů. Budoucnost pro děti anebo vlastní kariéra. A kdo tehdy žil, tak si moc dobře vzpomene, jak to bylo. Naplno se projevovala národní povaha. Dělat si ze všeho legraci, nic nebrat vážně a řídit se dvěma hesly :
1 / Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu
2/ Hlavně, že je pivo v tlamě.
Takže vstup do strany byl jakýmsi novým národním sportem a já znám člověka, který byl kandidátem až do roku 1989 snad deset let a pořád jej nechtěli přijmout za člena. Byl z toho zoufalý. Ne, z přesvědčení a ani to nepotřeboval. Jen prostě chtěl tu rudou knížečku.
Nikdo z nich ve skutečnosti komunistou nebyl. A mám li být konkrétní, nikdy jím nebyl ani prezident Petr Pavel, ani jeho žena, ani Andrej Babiš a ani Miloš Zeman. Byli členy strany a to je vše.
Píšu to proto, že odněkud přišla myšlenka, že jednou komunistou vždy komunistou. Je to samozřejmě nesmysl. S touto myšlenkou jde ovšem ruku v ruce jiná, totiž že jednou estébák vždy estébák a tam už je situace dramatičtější.
Ani dnes, tedy v únoru 2026 veřejnost nezná agenty StB. Různé seznamy se zaměřily na oběti, Na ty, co podepsali ze strachu nebo možná i z pomsty nebo kariérismu, ale nikdo neznáme ty, kteří je řídili. Tomáš Töpfer se teprve nyní dočkal satisfakce, když jsou souzení ti, kteří byli na něj nasazení. Jenže co ti, kteří donutili a mnohdy velice brutálním způsobem k podpisu obyčejné lidi? Ti,co to měli v popisu práce? Kdo jsou a kde jsou ti, kteří měli průkazku StB v kapse a pravidelně chodili na porady,kde dostávali úkoly?
My se dnes, 36 let po změně režimu zabýváme drobnostmi, zatímco stále není ani zdaleka vysvětleno to, co už mělo být potrestáno.
Společnost je rozdělená jako nikdy předtím. Namísto spolupráce, vidíme aroganci a nenávist. A naschvály. To vše doplněné urážkami a nálepkováním oponentů. Slušnost je považována za slabost. Tak tomu je na sociálních sítích, tak je tomu v debatách v televizi, pod kotlem stále přitápí Jilková a Havlíček u Moravce ztrácí nervy.
Jak to ale vypadá v „podhradí?“ Co lid prostý a obecný? Ještě si zachovává zdravý rozum nebo už se projevuje nákaza? Lehký optimismus je zdá se na místě. Ale nenechme se uchlácholit.
