Článek
Jsem zástupce té méně půvabné části populace, tedy muž, navíc věku značně pokročilého. Celý svůj život jsem se k ženám choval s nejvyšší mírou úcty a respektu a dodnes ctím zásady gentlemanství. Považuji za samozřejmost otevřít dámě dveře, v restauraci zaplatit útratu či pochválit účes nebo šaty, i když tomu vůbec nerozumím.
Pochopitelně jsem se tímto často dostal do nemilých situací, kdy jsem byl ženami odmítán s odůvodněním, že jsem hrozně moc hodný, ale ony že chtějí chlapa.
Zkrátka, ať ten úvod moc neprotahuju, jsem z generace, kdy jsme ženy ctili a kochali se jejich krásou a ladností. A ženy to věděly a uměly toho náramně využívat.
Svět byl tehdy ještě alespoň v tomto směru v pořádku a vůbec nám nevadilo, že kolem zuřili komunisti.
Součástí našich životů a řekněme namlouvání – tehdy se tomu říkalo balení – byly i letmé dotyky, jakoby náhodné chycení za ruku nebo, v případě těch odvážnějších či snad drzejších z nás, pohlazení zadečku slečny. To pochopitelně záleželo na situaci. Byla to hra a ženy či dívky ji rády hrály. Pokud se jim líbila, tak reagovaly pouhým poodstoupením, aby jako nevypadaly lehce k mání. Pokud někdo z nás zašel příliš daleko, reakce byla promptní. Facka přes celý obličej a ostuda v partě.
Podstata je, že nikdo si nedovolil více, než bylo únosné, a pokud překročil linii únosnosti, ihned pocítil následky.
S velkou dávkou nostalgie a také s obavami sleduji dění v posledních letech, kdy se dívky mění v netykavky a chlapci mají strach je oslovit, nebo se jich dokonce dotknout. Ta hra, o které jsem psal výše, zmizela a dostavila se oboustranná agrese. Skoro jako by se role obrátily a nyní to byly ženy, které chtějí být dobyvatelkami.
Paní Hana Gregorová nedávno v nějakém rozhovoru vyjádřila údiv nad místy hysterickým bojem proti dotekům. Samozřejmě se stala terčem kritiky a následně Heidi Janků, která s paní Gregorovou souhlasila, čelí stejným útokům.
Heidi Janků
Přestože obě dámy mají naprostou pravdu.
Nezastávám se násilí na ženách ani obtěžování. To v žádném případě. Ale návrat ke zdravému rozumu a úsudku je na místě. Protože to, kam svět spěje, začíná být děsivé. Vytrácejí se romantické schůzky a dnešní mladá generace už moc nezná ty pocity z prvních doteků. Všechno musí být pragmatické a superkorektní. Vše se poměřuje novým myšlením. Podržet ženě dveře je skoro nepatřičné, zaplatit za ni útratu téměř urážlivé, uvolnit jí místo v autobuse skoro na žalobu. Pochvala účesu nebo parfému může znamenat obvinění ze sexismu nebo sexuálního obtěžování.
Opravdu tohle, milé dámy, chcete? Nebylo by lepší vrátit se k starému, dobrému a hlavně prověřenému fackování, pokud se vám něco nelíbí? Věřte mi, ono to funguje. I ten nejtvrdší manažer, když dostane facku s výstrahou, že vše nahlas řeknete v kolektivu, si rozmyslí, jestli vás bude dále obtěžovat.
Obávám se, že pokud se věci nezmění k lepšímu, pak romantika, láska a milostná dobrodružství už navždy zůstanou jen v přihlouplých televizních seriálech a skutečné životy budou řídit chatboti a AI.
