Článek
Rád bych několika slovy mírně navázal na svůj předchozí článek, ve kterém jsem se zamyslel nad povolební roli opozice a celkově nad budoucnosti České republiky. A vyslovil jsem nespokojenost s povrchním konáním. A moje obavy se potvrzují.
V souvislosti s novoročním projevem Tomia Okamury, se spustila lavina a opoziční politici hromadně volají po jeho odvolání z funkce předsedy poslanecké sněmovny. Je neoddiskutovatelné, že člověk jako Tomio Okamura, v této pozici nemá co dělat. Ne že si jí nezaslouží, ale hlavně Česká republika si nezaslouží takové ponížení. Nicméně se opět ukazuje, že vrcholným opozičním politikům schází schopnost posoudit reálný stav věci.
Bohužel, nejedná se o pouhou snaho odvolat Okamuru z čela sněmovny, ale ve hře jsou jakési petice k ústavnímu soudu o zahájení stíhání, které a to si tady přiznejme otevřeně, nemají šanci na úspěch.
A s největší pravděpodobností nevyjde ani odvolání z čela sněmovny.
A zde se dostáváme k podstatě všeho. Proč současná opozice neustále drolí své síly? Proč věnuje tolik energie marným snahám, o kterých sama dobře ví, že se nepodaří dosáhnout úspěchu? O vysvětlení se pokoušejí tak, že dávají signál veřejnosti o své snaze být aktivní opozicí. Jenže veřejnost nemůže uspokojit aktivita, která je předem odsouzená k neúspěchu. Ještě stále rezonuje zpackaná předvolební kampaň, kterou ovládl antibabiš a na skutečné problémy a rizika nedošlo.
Je samozřejmě ještě brzy na nějaká radikální stanoviska ale vidíme, že politická aréna probíhá systémem okopávání kotníků. SPD začíná vystrkovat rohy, je zřejmé, že probíhá vnitřní souboj Rajchl versus Okamura, kde se rozhoduje o vedoucí pozici v partičce. Motoristé přemýšlí, jak dostat Turka do vlády no a ANO nemá nic jistého, protože si v podobě těch dvou subjektů nasadilo veš do kožichu. V této situaci má opozice, dá se říct, všechny možné trumfy na to, aby je zahazovala zbytečnostmi.
Česká republika je ve složité situaci. Ze země, která byla / a v tuto chvíli snad ještě stále je/ pevnou součástí mezinárodního společenství svobody a demokracie, hrozí, že se stane baštou podpory pro diktátory a pohrobky dob temna. Hrozí, že kredit, který zemi přinesl Václav Havel a klidný, mírumilovný přechod k budování demokratické společnosti, bude nahrazen pohrdáním a ztrátou důvěry. Slovo demokracie je mnohými prezentováno s odporem a znechucením. Zveličuje se jakési vlastenectví, přičemž ti, kdo se za vlastence označují, své vlasti ve skutečnosti škodí a jednají v zájmu těch, kteří by rádi otočili kolem dějin. Tak se vlastenectví stává synonymem pro kolaboraci a podporu nelidských režimů a vůdců.
Za této situace je nezbytné, aby ti, kterým osud země leží opravdu na srdci, napnuli veškeré síly a upozorňovali na vše, co škodí. Ztrácet čas a plýtvat energií na předem prohrané bitvy není zrovna moudré.
Svět musí vidět, že možná bude Česká republika čtyři roky na okraji, ale další volby jí vrátí tam, kam patří. Do společnosti demokratických a svobodných zemí, kde vždy najde ochranu a pomoc ten, kdo je v ohrožení a kde nemá místo podpora agresorů a diktátorů.
