Článek
Sport mě nudí. Až na dvě výjimky. Ženský tenis a lední hokej. U hokeje často přemýšlím, co vlastně pro tento sport znamená trvalá neúčast ruských sportovců.
Rozumím argumentům organizátorů soutěží a stejně tak chápu i argumenty Dominika Haška. Co ale naplat, jsou tu i názory opačné, například legendy československého hokeje, Jiřího Holíka. A i tyto názory mají svou váhu.
Konkrétně u hokeje je třeba si přiznat, že souboje s ruským týmem byly vždy vypjaté a přinášely to pravé napětí. Sice šlo u obrazovky někdy o život, v extrémním případě i o existenci samotného televizoru, nicméně všichni jsme se na to těšili. V současnosti, mám ten pocit, už to prostě není to pravé.
Českoslovenští fanoušci, MS 1983 - Mnichov
Jak ale skloubit názory obou skupin? Pustit Rusko na sportovní kolbiště nebo pokračovat v bojkotu?
Napíšu to bez obalu. Jsem Rusofob. Ne, ve vztahu k lidem a k zemi ale k ruské politické garnituře. Ke zločincům v Kremlu, armádě a policii. K mocným, kteří utlačují vlastní národ. To mi ale nebrání uvažovat střízlivě.
A taky se ptát. Co vlastně ten několikaletý bojkot přinesl? Hlavním Haškovým argumentem bylo, že není možné podporovat Putinův režim a že případné výhry ruských sportovců by takovou podporou byly. Možná. Ale zhroutil se tento zločinný režim?
Všichni vidíme, že ne.
Proto si myslím, že je čas na změnu. Jak jsem napsal, nejsem odborníkem na sport, ale pamatuji si, že před léty existovala varianta, že sportovci z Ruska mohli startovat pod neutrální vlajkou. Snad dokonce pod olympijskou a při výhře, hrála olympijská hymna. Snad by stálo za úvahu se k tomu vrátit. Vrátit se sportovním hodnotám a nechat politiku za dveřmi. Současně třeba i omezit ekonomické benefity pro ruské vítěze, pokud se jedná o kolektivní sporty.
Fanatičtí příznivci Ruska totiž mají v jedné věci nespornou pravdu. Bez Ruska není možné tvrdit, že vítěz je skutečným vítězem. Zvláště pak u ledního hokeje ten souboj chybí, aby sportovní zážitek byl dokonalý.
Co se týče Dominika Haška, mám u něj trochu smíšené pocity. Částečně mu rozumím, ale jeho razantnost vnímám jako hraniční s fanatizmem. Chvílemi se ta jeho prohlášení jeví jako posedlost a to není dobré.
Platí zde stoprocentně pravidlo, že méně je často více.
