Článek
Celý život jsem se těšila, až nastane chvíle, kdy odejdu do důchodu a budu si užívat vnoučat a volného času. Nikdy by mě nenapadlo, že realita nakonec bude úplně jiná a zcela opačná. Mám dvě děti, vnouče žádné, žiji sama a i když jsem do důchodu mohla jít už před pěti lety, nechci ani teď.
Jenže už mě jisté okolnosti donutili odejít a já se šíleně bojím. Budu mít pocit, že už mě nikdo nepotřebuje a nejhorší je, že mi to dávají najevo mé vlastní dvě dcery. Nechtějí za mnou jezdit, protože mají své životy, nechtějí nic uvařit, jako bych je najednou vůbec nezajímala. Moc mě to mrzí a dotýká se mě to, ale nic s tím neudělám.
Mám samozřejmě nějaké kamarádky, které už jsou také v důchodu a se kterýma budu most chodit na kávu nebo na procházky, ale to není ono. Měla jsem celý život velmi náročnou práci a ten klid bude divný, diametrálně se mi situace změní.
Možná se dá říct, že jsem na práci byla až závislá a že bych se měla na klídek těšit, ale opravdu to tak necítím. Jakmile přestanu mít onen pohyb, bojím se, že budu líná a postupem času i nepříjemná ženská, kterou už nic nebaví a čeká na smrt.
Je totiž pravda, že pracovně jsem vždy byla aktivní, ale koníčky jsem nikdy moc neměla. A nemám je ani teď. Nebaví mě číst, nebaví mě křížovky, starání se o zahradu, baví mě jen seriály v TV a to přesně povede k tomu, že zlenivím a budu jen na gauči.
Vyveďte mě z omylu a řekněte mi, že to tak zlé nebude a pokud jste byli v podobné situaci, ráda si poslechnu, jak jste se cítili a co vám pomohlo se těch zlých pocitů zbavit.
