Článek
Strážci amerických národních parků ročně řeší přes čtyři tisíce případů, kdy se někdo v jedné z rezervací ocitne v nouzi. Jedná se ale o pouhý odhad, přesná statistika se nevede. Drtivá většina z nich se vyřeší v řádu hodin, turisté častokrát jen zabloudí. Pak jsou tu ale lidé, které se nikdy vypátrat nepodaří. David Paulides tvrdí, že jich je přinejmenším patnáct set. Nejde podle něj přitom jen o dospělé, ale i malé děti.
Záhadná zmizení
K temnému tématu se nedostal náhodou. Dvacet let sloužil jako detektiv v San Jose v Kalifornii. Když v roce 2008 od policie odešel, naordinoval si odpočinek v přírodě. Při jedné z návštěv Yosemitského národního parku za ním přišli dva frustrovaní strážci, kteří mu popsali několik případů lidí, kteří se v areálu parku ztratili za nelogických okolností. Strážci si stěžovali, že vyšetřování bývá ze strany vedení parků často podivně smeteno pod stůl, anebo se pátrání ukončí, pokud se úspěch nedostaví do pár hodin. To vzbudilo Paulidesovu pozornost.
Rozjel vlastní malé pátrání a zjistil, že zmizení se zdaleka netýkají jen parku Yosemite, ale i většiny dalších přírodních rezervací napříč Spojenými státy i Kanadou. Požádal Správu národních parků USA o kompletní seznam nezvěstných, odpověď ho ale nepotěšila. „Podle zákona o svobodném přístupu k informacím jsem podal sérii žádostí na ministerstvo vnitra a Správu národních parků. Požadoval jsem seznamy jmen pohřešovaných osob v jejich systému. O několik týdnů později mi odpověděli, že žádné seznamy nemají,“ řekl Paulides.
„Podal jsem další žádost podle stejného zákona, ve které jsem chtěl, aby mi Správa národních parků seznam pohřešovaných osob sestavila. Jejich právník mi řekl, že s tím souhlasí, ale že by to stálo 34 tisíc dolarů (asi 750 tisíc korun) pro Yosemitský park a milion a půl dolarů (přes 30 milionů korun) pro všechny zbývající parky,“ dodal.
Podobné okolnosti
Paulides se ale nenechal odradit. Založil výzkumnou skupinu CanAm Missing Project (volně přeloženo Kanadsko-americký projekt pro pohřešované) a na vlastní pěst začal bádat v lokálních archivech, starých novinách, a dokonce osobně navštěvoval rodiny zmizelých.
Ukázalo se, že většina případů má velmi podobné rysy. Dvojice nebo skupiny přátel vyrazí do americké přírody. Jeden z nich ale zničehonic přestane odpovídat. Zbytek se otočí a zjistí, že dotyčný je pryč. Beze stopy. Následují pátrání, vrtulníky pročesávají složitý terén, psi se snaží chytit stopu, s hledáním pomáhají i desítky, ne-li stovky dobrovolníků, jenomže bez úspěchu. Čas plyne a kamarádi i rodiny zůstávají v nejistotě. Mnoho zmizelých už nikdo nikdy nenajde. Někdy se ale znenadání v dříve prohledané oblasti objeví tělo. Anebo se dotyčný po čase objeví živý. Trpí ale ztrátou paměti a z okamžiků, kdy byl pryč, si nevybavuje vůbec nic.
Otec už se nevrátil
Jedním z nejznámějších je zmizení zkušeného lovce a bývalého mariňáka Roberta Springfielda. Osmačtyřicetiletého muže naposledy viděli v pohoří Bighorn v Montaně 19. září 2004. Se svým třináctiletým synem Coltonem a jeho bratrancem Brentem Brooksem se snažili lovit losy. Na žádného však dlouho nenatrefili, a tak Robert navrhl, že se rozdělí. Chlapci na něj měli čekat, zatímco Springfield se vydal sám hlouběji do divočiny. Ani po několika hodinách se ale nevracel a navíc začalo sněžit, a tak Colton s Brentem zalarmovali strážce parku. Navzdory rozsáhlému pátrání se ale muž nenašel. Jako by se po něm slehla zem.
V říjnu 2005 dva turisté našli kosterní pozůstatky, které podle všeho patří Springfieldovi. Podle rodiny a dalších svědků se nacházely v oblasti, kterou pátrací týmy několikrát pročesaly. Vyšetřovatelé tělo pozůstalým bez relevantního důvodu nikdy nevydaly. Spekuluje se, že se Springfield zranil, oslepl a spadl ze skály. Mohlo jít také o neúmyslné zabití jiným lovcem, který si ho mohl splést se zvířetem. Nic z toho se ale nikdy nepotvrdilo.
Po dívce zůstala jen krytka foťáku
Známým a velmi smutným případem je rovněž zmizení teprve čtrnáctileté Stacy Arrasové. Po té se slehla zem v roce 1981 v Yosemitském národním parku. Byla tam na výletě se svým otcem, tvořili větší skupinu ještě s dalšími turisty. Když se jednoho odpoledne utábořili, Stacy si chtěla vyfotit nedaleké jezero a opuštěnou chatu. Pěšky to byl jen kousek. Táta ji doprovodit nechtěl, nabídl se ale dvaasedmdesátiletý muž z jejich skupiny. Ten si po chvíli potřeboval odpočinout a Stacy pokračovala sama. Když muž pokračoval, už na ni nenatrefil. Zůstala po ní jen krytka objektivu.
Rozsáhlé pátrání se zapojením psů a vrtulníků ani tentokrát nepřineslo žádné výsledky. Národní park údajně váhal se zveřejněním podrobností. Nejspíš se obával šrámů na své pověsti. Tělo dívky se nikdy nenašlo. Existují teorie, že spadla do jezera nebo ji napadlo nějaké divoké zvíře, důkazy ale nejsou.
Mrazivé teorie
Paulides o záhadných zmizeních natočil už tři dokumentární filmy. Patnáct set případů, které zachytil, podle něj spojují podobné okolnosti. Zmizení je prý vždy náhlé. Šlo o sportovce, zkušené turisty nebo lovce. V daných oblastech to není nic ojedinělého. A jak už zaznělo, pokud se objeví tělo, pak je to hodně daleko od místa, kde byl dotyčných spatřen naposledy, na zvláštních místech, nebo dokonce někde, kde to už pátrací týmy prohledaly a nic nenašly. Psi nejsou schopní zachytit pach pohřešovaných. A když se nezvěstný vrátí, zpravidla si nic nepamatuje.
Badatelův závěr je, že řada z těchto případů se nedá logicky vysvětlit. Jsou ale i teorie, ze kterých mrazí snad ještě víc než z domněnek o možných nadpřirozených jevech. Americké národní parky mají obrovskou rozlohu. Podle některých výzkumníků je možné, že se do divočiny mohli uchýlit sérioví vrazi. Dokázat jejich řádění na takové ploše je až nemožné.
Statistika pořád neexistuje
Úřady se ale k obojímu staví rezervovaně a tvrdí, že za zmizeními stojí kombinace drsné přírody a prostých lidských chyb. Stejně jako ti, které kritizují, pro to nemají žádné hmatatelné důkazy. Platí tak, že obrovské množství zmizení končí bez stoprocentního vysvětlení.
Centrální statistika pohřešovaných, kteří byli naposledy viděni v parcích, dodnes neexistuje. Paulides se svou skupinou ale nadále tlačí na americké úřady, aby ji začaly vést a zveřejňovat.
Zdroje: YouTube, ResearchGate, Explorersweb, Wikipedia
