Článek
Píše se květen 1991 a Československo stále zažívá porevoluční euforii. Nově nabytou svobodu si každý užíval po svém. A někteří o ni měli brzy zase přijít. Trojice recidivistů nejspíš nemá tušení, že akce, na kterou se chystá, se zapíše do dějin jako největší krádež umění v naší zemi. Jejich terčem se stala výstava Národní galerie ve Šternberském paláci na Hradčanském náměstí. Tehdy tam probíhala výstava francouzského umění a čtyři kubistické obrazy Pabla Picassa visely vedle sebe. Jejich hodnota se v té době odhadovala na miliardu a půl až bezmála dvě miliardy korun.
Šli na jistotu
Zloději si galerii s největší pravděpodobností prošli předem a šli na jistotu. Věděli, že budova není dostatečně zabezpečená, a dostat se dovnitř pro ně nebyl žádný problém. Do Šternberského paláce pronikli nehlídaným vchodem ze zahrady. Rozbili ho pomocí obyčejné kamenné lavičky. Zní to jako z absurdního dramatu, ale doopravdy se to stalo. Obrazy Absint, Přístav v Cadaqués, Mandolína a sklenice a Zátiší s kytarou vyřízli z rámu a zmizeli tak rychle, jako přišli.
Pátrá celá Praha
Krádež vzbudila pozornost nejenom v Praze a okamžitě zaplnila titulní strany novin. Bez nadsázky se dá říct, že obrazy hledal v podstatě každý, kdo tehdy pracoval u policie. Vyšetřování se pro svých pět minut slávy snažili zneužít i různí jasnovidci a ezoterici, kteří tvrdili, že vědí, kam zloději lup schovali.
K nalezení nakonec policisty dovedl informátor tehdy začínajícího a dnes už bývalého detektiva Karla Tichého. „Pár dní po té události přišel můj informátor Ruda a už z dálky se významně usmíval. Zeptal se mě, jestli jsem slyšel o ukradených Picassech. Řekl jsem mu: Ani mi o tom nemluv, protože my nesmíme ani domů, podívej se, jak vypadám,“ vzpomíná Tichý. Od Rudy se dozvěděl o trojici chlapíků, kteří v pražském podsvětí hledají kupce pro Picassovy obrazy. Prodat čtyři díla za dvě miliardy nebylo nic jednoduchého, zvlášť v čerstvě postkomunistickém Československu.
Tím ale Ruda nekončil, Tichého dovedl na pražské sídliště Lehovec a ukázal mu nejenom panelák, ale dokonce i konkrétní byt, kde se měly obrazy nacházet. Patřil známé firmě, a tak se zdálo, že je vyhráno. Vidle do toho ale hodili Tichého nadřízení. Nevěřili, že případ mohl rozlousknout řadový kriminalista, když si s ním nevěděla rady ani tehdejší esa.
V dece nad záchodem
Tichý tak nedostal ani komando, ani soudní povolení. Byt proto prohledal nelegálně a pomáhal mu jen jeden technik. Po hodině už to chtěli vzdát: „Stáli jsme na chodbičce, technik ještě koukal nahoru, a říkal mi, hele, počkej ještě. Bylo tam klasické umakartové jádro a nahoře byla taková lišta nad tím záchodem s tou koupelničkou. Odšrouboval ty dva šroubky, sundal lištu, sáhl tam. Vytáhl deku a v ní obrazy, já jsem tenkrát myslel, že mě raní mrtvice, hned jsem to hlásil nadřízeným.“
Znalec záhy potvrdil, že se skutečně jedná o Picassova díla. Jenomže byla jen tři. Jednoho z pachatelů se čtvrtým obrazem zadrželi v bavorském Bayreuthu, kde se ho snažil prodat.
Zmizelo 15 procent děl
Obrazy se ale do paneláku na Lehovci musely ještě vrátit. Tehdejší ministr vnitra Tomáš Sokol totiž ostře kritizoval, že akce proběhla bez povolení, a trval na tom, že se musí zopakovat podle pravidel. „Sebrali jsme Picassy, zabalili jsme je do deky a jeli jsme zpátky,“ uzavřel Tichý. Recidivisty pak odsoudili k trestům odnětí svobody v rozmezí od osmi do dvanácti let.
Národní galerie i další česká muzea pak výrazně posílila bezpečnostní opatření. Krádež totiž ukázala, že poplašná zařízení z dob hluboké totality už ve svobodné společnosti rozhodně nestačí. Zatímco za komunismu se krádeže umění počítaly ve stovkách případů ročně, v roce 1991 už jich bylo za rok tisíc. A řadu děl se dodnes nepodařilo vypátrat. Podle zprávy Gettyho výzkumného institutu z roku 1995 přišlo Česko kvůli zlodějům o přibližně patnáct procent movitých uměleckých památek.
Zdroje: Odkryto, Český rozhlas, YouTube, Deník N
