Byl Ferdinand Dobrotivý skutečně slaboduchý? Roztržitý král spíše doplatil na svou velkou hlavu

Dne 7. září 1836, přesně před 190 lety, se v pražské katedrále sv. Víta uskutečnila korunovace Ferdinanda V. Habsburského českým králem. Slavnostní obřad, při kterém pražský arcibiskup vložil na hlavu rakouského arcivévody svatováclavskou korunu, byl do nejmenšího detailu pečlivě plánován mnoho měsíců dopředu. Šlo o historický okamžik; nově pomazanému králi tehdy společně složili hold zástupci českých, moravských i slezských stavů a on tak symbolicky stvrdil své pouto se zeměmi Koruny české, jejichž existence jako autonomního celku už tehdy visela na velmi slabém vlásku.

V rámci týdenních oslav probíhal bohatý doprovodný program včetně maškarních bálů, plesů a přehlídek. Lidé tančili v ulicích, hodovali a oslavovali svého krále. Všeobecné veselí nezkalila ani epidemie cholery, která toho roku stála život mnoho Pražanů, ani fakt, že nového panovníka předcházela rozporuplná pověst. Navzdory negativním prognózám absolvoval Ferdinand celý obřad s veškerou důstojností svého stavu, s klidem a obdivuhodně vyrovnaně. Ferdinandova korunovace se nakonec stala jednou z nejokázalejších událostí toho století - a zároveň i úplně poslední korunovací českého krále vůbec. Nikdy později už nebyly české korunovační klenoty použity ke svému původnímu účelu; o to rozpačitěji vyznělo, že koruna se tehdy králi téměř nevešla na hlavu.

Jaký tedy byl poslední český korunovaný král? Roztržitý, nepraktický, trochu vztekloun. Rozhodně ale nebyl hloupý, jak se dlouho tradovalo, ani slabomyslný, jak si o něm posměšně špitali jeho kritici. Jako spousta dalších Habsburků, i Ferdinand doplatil na lehkovážnou sňatkovou politiku svých předků. Drtivá většina jeho zdravotních potíží pravděpodobně přímo souvisela s genetickou degenerací, kterou způsobily příliš blízké příbuzenské sňatky v generaci jeho rodičů a prarodičů. Ferdinandův děd z otcovy strany byl bratrem jeho babičky z matčiny strany, děd z matčiny strany byl zase bratrem jeho babičky z otcovy strany. Ferdinand tak neměl čtyři páry praprarodičů, jak je to obvyklé, ale pouze dva. Ferdinandovi rodiče, císař František I. a jeho žena Marie Tereza Neapolsko-Sicilská, si byli geneticky bližší, než jsou bratranec a sestřenice: z jejich dvanácti potomků přežilo dětství jen sedm a většina přeživších se musela celoživotně potýkat s vážnými zdravotními problémy.

Ferdinand přišel na svět roku 1793 jako druhé dítě a první syn císařského páru. Jeho otec měl takovou radost z narození dědice, že bezprostředně poté rozeslal svým příbuzným po evropských dvorech dopisy překypující superlativy. Psal, že porod proběhl šťastně a že novorozenec je zdravý chlapec, silný a dokonalý po všech směrech. Nebyla to pravda. Ferdinand byl už od prvního nádechu slabé a neduživé dítě, které přežilo novorozenecký věk jen za vyvinutí mimořádného medicínského a ošetřovatelského úsilí. I později byl drobný, křehký a ve vývoji znatelně zaostával za vrstevníky. Pozdě se naučil chodit i mluvit, trpěl křivicí, epilepsií a měl abnormálně velkou hlavu - postižení odborně zvané hydrocefalus, které nejspíš stálo za jeho sníženou schopností sebeobsluhy. Mladý Ferdinand se musel hodně snažit, aby si dokázal nalít sklenici vody nebo se trefit vidličkou do masa. Právě obtíže, které Ferdinandovi působila jeho „příliš velká hlava“, si jeho okolí vykládalo jako důkazy o jeho slabomyslnosti.

Jak Ferdinand rostl a jeho neduhy sílily, jeho otec přestal počítat s tím, že by se kdy stal plnohodnotným vládcem. Ctil sice principy legitimního císařského nástupnictví, podnikl ale veškeré možné kroky, aby okleštil synovy budoucí pravomoci. Co nezmohl otec, dokonaly chybné medicínské a pedagogické postupy. Ferdinand získal nízké vzdělání, které absolutně neodpovídalo jeho postavení a budoucí roli - a to nejen proto, že byl pokládán za slabě vzdělavatelného, ale i proto, že podle tehdejšího názoru přílišné učení zhoršovalo jeho epileptické záchvaty. Budoucí vladař byl vychováván v takové nečinnosti, že to hraničilo se zanedbáním. V roce 1802 se vychovatelem devítiletého arcivévody stal baron František Maria Steffaneo-Carnea, který jediný přistupoval k chlapcově handicapu osvíceně a s velkou citlivostí. Vývoj dítěte tím sice posunul výrazně dopředu, Ferdinandova konzervativní matka ale považovala baronovy metody za neproduktivní a zařídila, aby byl propuštěn.

František I. zemřel roku 1835. Ferdinandovi táhlo na dvaačtyřicet a navzdory tomuto věku byl zoufale nepřipravený stát se císařem.

Ferdinanda nikdy nikdo nepřipravoval na to, že bude vládnout samostatně. Byl císařem podle zákonů lidských i Božích, po celou dobu své vlády byl ale v důležitých věcech odkázaný na úsudek jiných. Přesvědčen o synově slaboduchosti vložil František I. ještě před svou smrtí vládu do rukou všemocného kancléře Metternicha a státní rady, ve které kromě Metternicha seděli i císařův strýc arcivévoda Ludvík a František Antonín Libštejnský z Kolowrat. Pánové Metternich a Kolowrat byli zodpovědní za drtivou většinu císaři připisovaných politických rozhodnutí - a také za to, jak negativně se tato éra zapsala do českých dějin.

Je paradoxní, že i v takové atmosféře si Ferdinand dokázal získat velkou popularitu. Obyvatelé českých zemí dobře rozlišovali mezi osobou monarchy a monarchií jako takovou. Nový vládce jim nebyl nesympatický - byl dobrosrdečný, přístupný a laskavý, s velkým zájmem o dobročinnost a se sociálním cítěním. Navzdory tomu, že na oficiálních portrétech je vyobrazen majestátně jako každý Habsburk, v osobním kontaktu působil úplně jinak. Každého upoutala jeho skromnost a obyčejnost, kterou do značné míry sdílel se svým otcem (František I. byl známý tím, že se rád procházel ulicemi a odpovídal lidem na pozdrav), kromě toho měl sympatické a praktické zájmy. Už jako mladík se učil zahradničit, později se zajímal o pěstování ovocných stromů a na svých českých panstvích v Zákupech a Ploskovicích založil ovocné aleje. Fascinovala ho jemná mechanika, zajímal se o to, jak fungují různé mechanické hračky a byl nadšeným hodinářem. Také sledoval různé technologické novinky a patřil k nejhlasitějším podporovatelům železnice, o jejíž rozvoj v rámci habsburské monarchie se mohutně přičinil. Plusové body Ferdinandovi přirozeně nahrála i skutečnost, že se nechal korunovat v Praze a že měl Prahu do konce života velmi rád.

Vznikl tak zvláštní paradox: mezi Čechy patřil Ferdinand k bezesporu nejoblíbenějším habsburským monarchům, zatímco ve vídeňských kruzích nepožíval prakticky žádného respektu. Vídeňané si Ferdinanda dobírali kvůli jeho domnělé slaboduchosti, žertovali na jeho adresu a vymýšleli pro něj kruté přezdívky. „Ferdinand der Einfältige“ (tedy doslova „Ferdinand Prostoduchý“) patřila k těm nejmírnějším. V Praze svého krále oceňovali laskavým přízviskem „Dobrotivý“, ve Vídni ho ale častovali výrazy jako „Nandel“ ("Ferďáček") nebo „Trottel“, které snad ani nepotřebuje překlad.

Řada z Ferdinandových zájmů a schopností přitom přímo vyvrací jakékoliv pochybnosti o jeho duševní způsobilosti. Ferdinand plynule hovořil několika jazyky včetně latiny a v několika dalších se obstojně dorozuměl. Jako český král se učil i češtinu. Zajímal se o umění, byl nadaným kreslířem a hrál na klavír a trubku. Výborně se orientoval v botanice, rozuměl jemným technickým detailům a měl skvělou paměť. Naproti tomu měl potíže v oblastech, které jsou pro panovníka klíčové: nikdy nebyl dobrý řečník, státní záležitosti ho rychle unavovaly a vysoká politika ho příliš nezajímala. Když se dostal pod tlak, nedokázal učinit rozhodnutí, za jakým by si stál. Ke konci své vlády během jediného roku zmateně vystřídal šest premiérů, protože nedokázal unést váhu svého rozhodnutí.

V roce 1848 byl Ferdinand svou rodinou dotlačen k abdikaci. Trůnu se vzdával s nechutí; ne proto, že by o něj tak moc stál, ale protože byl i on duší absolutista a považoval své panování za Bohem předurčený úkol.

„Neberte nám Ferďáčka!“ truchlili jeho čeští poddaní. Tušili, že nic moc lepšího je v područí Habsburků nečeká. Dalším v pořadí na trůn byl Ferdinandův bratr František Karel, který se i na popud své manželky Žofie vzdal nástupnictví ve prospěch jejich nejstaršího syna Františka. Ten byl na rozdíl od Ferdinanda na svou roli důsledně připravován od nejranějšího dětství a na trůn nastoupil jako sebevědomý a silný František Josef I.

Po své abdikaci se Ferdinand i s manželkou Marií Annou Savojskou usadil v Praze. Ačkoliv mu lékaři kdysi prorokovali krátký život, žil ještě dalších 27 let. Střídavě pobýval na Pražském hradě, kde mu bylo vyčleněno celé křídlo, a na svém panství v Zákupech, které významně modernizoval. Bývalý císař se stal oblíbenou postavičkou pražských uliček: Pražané ho vídali, jak se v klobouku a s vycházkovou holí prochází Národní třídou, rozdává dětem bonbony a chudým almužnu. Ze svého osobního jmění postupně Praze daroval na 450 tisíc zlatých - to byla na svou dobu enormní částka. Zemřel na Pražském hradě 29. července 1875.

Ferdinand Dobrotivý se do dějin zapsal jako mimořádně laskavý muž, ale velmi neschopný vládce. Většina historiků se dnes už shoduje, že jeho intelekt byl ve své době podceňován a podstatná část záznamů o jeho prostomyslnosti jsou spíše dobovou anekdotou, než historickou skutečností.

ZDROJE:

‚When Bohemia still belonged to Austria …‘. habsburger.net. Čteno 26.9.2026

Exhibition at Prague Castle presents the life and times of Ferdinand V, the last crowned king of Bohemia (6.6.2012). english.radio.cz. Čteno 26.9.2026

FERDINAND V. (I.) 1793–1875. biography.hiu.cas.cz. Čteno 26.9.2026

Holler, Gerd: Ferdinand I : Poslední Habsburk na Pražském hradě: Spravedlnost pro císaře. Nakladatelství Brána, 1. vydání, Praha 1998, ISBN 80-85946-90-4