Článek
Po pokojné noci, kterou strávil jako host v domě svého bratra Boleslava ve Staré Boleslavi, se kníže Václav vydal na ranní mši. Na cestě ke kostelu se setkal se svým hostitelem.
„Včera jsi nám dobře posloužil, Bůh ti to oplať,“ požehnal Václav bratrovi. Ten místo pozdravu tasil z pochvy meč a se slovy: „A dnes ti chci takhle posloužit!“ na bratra zaútočil. Udeřil ho sice mečem do hlavy, způsobil mu ale jen drobná zranění. Václav, který byl fyzicky mnohem zdatnější než Boleslav, mu meč vytrhl a odhodil, protože nechtěl prolít krev svého bratra. V tu chvíli se už ale k místu sbíhali Boleslavovi družiníci - muži jménem Tyra, Česta a Hněvsa. Tuža zasadil Václavovi ránu do ramene a ten, vědom si početní převahy, se utíkal schovat do kostela. Útočníci Václava zastihli u zavřených dveří, jeden z nich ho probodl mečem a ostatní ho alespoň dobili. Kníže Václav se zhroutil u prahu chrámu a tam zemřel. Před smrtí ještě stihl svým vrahům odpustit.
Češi za Václava? Křesťané a barbaři
Příběh o mučednické smrti našeho nejvýznamnějšího světce známe asi všichni. Má jednu podstatnou trhlinu: tak, jak se vypráví, se téměř určitě nestal.
Těch pár informací o životě svatého Václava, které dnes historikové pokládají za hodnověrné, pochází z analýzy různých středověkých legend; ty ale nebyly sepsány s cílem zachytit knížete jako skutečnou historickou osobnost, ale glorifikovat ho. Nejkomplexnější vyprávění z rukou kronikáře Kosmy vzniklo dvě století po Václavově smrti, zmínky ze staročeských příběhů a kronik německých autorů jsou zase stručné a částečně převzaté. I pro samotnou Václavovu existenci svědčí spíše soubor nepřímých důkazů, než nějaký jednoznačně usvědčující artefakt; dokonce ani lebka, která je do dnešního dne uchována v katedrále sv. Víta, nepatří s jistotou knížeti. Když ale porovnáme záznamy jednotlivých kronikářů a odstraníme z nich balast v podobě zázraků, nadpřirozených jevů a idealizace, zjistíme, že jen pár skutečností popisují v překvapivé shodě.
Václav se narodil mezi lety 903-7 jako syn přemyslovského knížete Vratislava I. (mladšího syna prvního doloženého českého panovníka Bořivoje I. a jeho ženy Ludmily) a Drahomíry, dcery knížete z polabského kmene Havolanů (Stodorů). Jako místo jeho narození bývá tradičně (a historicky nepodloženě) uváděno hradiště ve Stochově, poblíž místa, kde dnes stojí tisíciletý dub sv. Václava. V době smrti knížete Vratislava, ke které došlo nejpozději na počátku roku 921, byl Václav ještě nedospělý. Regentské vlády se za něj ujala jeho matka Drahomíra, zatímco o Václava a jeho mladšího bratra Boleslava se mezitím starala jejich babička Ludmila.
Doba, ve které Václav vyrůstal, byla drsná a nevypočitatelná. Čechy v 10. století připomínaly patchworkovou deku sešitou horkou jehlou, jejíž jednotlivé dílky tvořila malá knížectví, rodová uskupení a kmeny rozptýlené po celé zemi. Byly to časy velké nejistoty. Přemyslovští vládci získali převahu mezi ostatními kmeny teprve nedávno a opatrně ze sebe setřásali stín Velké Moravy, která zanikla pár let před Václavovým narozením. Přemyslovci přemístili své sídlo z Levého Hradce do Prahy, spravovali území po celém Středočeském kraji a vybírali daně výměnou za jejich ochranu. Loajalita ostatních velmožů vůči knížeti ale nebyla vůbec samozřejmá.
Jedním z nejchytřejších kroků, které první Přemyslovci podnikli pro upevnění své moci mezi ostatními rody, bylo přijetí křesťanství. To jim dalo status civilizovaných a moderních panovníků, zatímco ostatní čeští náčelníci, kteří dosud setrvávali u pohanských božstev, v porovnání s nimi působili jako barbaři. Souboj mezi starým a novým náboženstvím byl stěžejním prvkem jak legend o mučedníkovi Václavovi a jeho proradném bratrovi Boleslavovi, tak i těch, ve kterých zbožná kněžna Ludmila padla za oběť své pohanské snaše Drahomíře. Není náhoda, že v těchto legendách je Václav popisován jako hodný vnuk své babičky, zatímco Boleslav prý jednoznačně tíhnul k matce.
Pod vlivem mocné babičky
V duchu nového, „civilizovaného“ náboženství vychovávala Ludmila oba své vnuky. Po smrti manžela nestáhla do ústraní, jak se to tehdy očekávalo od stárnoucích vdov, ale aktivně se účastnila veřejného života a zasloužila se o to, aby se moci mohli ujmout její nedospělí synové. Obraz Ludmily jako ctnostné a hodné babičky, která naučila Václava se modlit a dala mu vzdělání křesťanského panovníka, je téměř určitě zkreslený legendami, které vědomě zdůrazňovaly její zásluhy jako světice. Více než „kostelová bába“ byla Ludmila významnou politickou figurou, sebevědomou, mocnou a zdravě ambiciózní, jejíž postoje formovaly osobnost mladého Václava více než postoje jeho matky Drahomíry (která stála, moderně řečeno, na jiné straně politického spektra). Důvody, proč nechala Drahomíra svou tchýni v září 921 zavraždit, byly téměř jistě politické, ne věroučné.
Václava smrt babičky velmi zasáhla. Jakmile se roku 925 sám ujal vlády, svou matku vykázal mimo knížecí dvůr (mimo jiné i pro podezření, že nejspíš sama usilovala o jeho život) a Ludmiliny ostatky nechal převést do Prahy. Václav sám byl nepochybně osobně zbožný a svou zbožností významně posílil křesťanskou orientaci českého knížectví. Zároveň tím, že převzal vládu a několik let ji držel, posílil postavení Přemyslovců mezi ostatními rody a nejspíš i pomohl zemi vyhnout se ničivé válce - byť za to zaplatil podřízením se německému vládci Jindřichu Ptáčníkovi, které mu dodnes vyčítáme. Mnohem zásadnějším problémem jeho vlády ale bylo to, že nedokázal stabilizovat svou pozici v rámci vlastní mocenské základny.
To se mu také nakonec možná stalo osudným.
Jak kníže Václav zahynul není vůbec jisté
Co se týče data Václavovy tragické smrti, můžeme si vybrat. Až do 60. let 20. století se tato událost datovala do roku 929, dnes se obecně shodujeme na 28. září 935. Skutečnost bude nejspíš někde uprostřed, pro kronikáře ale bylo důležité, že se tak stalo okolo dne, kdy se slavila památka sv. Kosmy a Damiána. Právě při příležitosti oslav svátku oblíbených světců měl Boleslav pozvat bratra na hostinu a ještě téže noci se svými druhy zosnovat jeho vraždu.
To, že Václav zemřel ve Staré Boleslavi během násilného střetu, je jedna z těch mála historicky potvrzených informací, které o jeho životě máme. Dodnes je ale předmětem dohadů, jakou roli v tom celém hrál jeho bratr.
Český historik Dušan Třeštík byl přesvědčený o tom, že Boleslav ve skutečnosti bratra zabít nechtěl. Svědčí o tom prý mimo jiné i úder mečem, který byl veden naplocho a sklouzl po Václavově kožichu, aniž by ho fatálně zranil. Je možné, že mezi bratry došlo ke střetu, potyčce nebo rvačce, která se nešťastně zvrtla. Ve stěžejní chvíli se totiž k incidentu připletli Boleslavovi druhové a v domnění, že je napaden, bránili svého pána. Není vůbec jisté, čí rukou Václav zahynul, jak probíhal souboj mezi oběma muži a kdo vlastně první tasil zbraň. Nevíme, jestli Boleslav chtěl Václava skutečně od začátku zavraždit, ani to, jestli ho pozváním na slavnost vlákal do léčky. Že nakonec nesl na bratrově smrti nějaký podíl je pravděpodobné. Připravoval ale jeho smrt jako politický kalkul a zosnoval jeho vraždu způsobem, který by odpovídal povaze chladnokrevného vraha? Pro to žádné důkazy nemáme. Pro nás nejdůležitější písemné záznamy o Václavově smrti byly sepsány desítky až stovky let poté - a to optikou lidí, kteří z něj potřebovali mít světce a svým dílem přiživovali mohutný kult. Kníže Václav, který tehdy zemřel ve Staré Boleslavi, je každopádně trochu někdo jiný, než sv. Václav, kterého si každý rok 28. září připomínáme.
Po Václavově smrti nastoupil jeho bratr na knížecí stolec jako Boleslav I. Za zosnování bratrovraždy mu historie přiřkla přízvisko Ukrutný a to i přesto, že pro zachování svého knížectví vykonal řadu politicky velmi úspěšným kroků. Pro srovnání: jeho syn Boleslav II. si vysloužil označení Pobožný, ačkoliv to byl právě on, kdo nechal 28. září 995 vyvraždit konkurenční rod Slavníkovců.
„Muž nejkřesťanštější, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených,“ rozplývá se nad druhým z Boleslavů Kosmas.
Kdyby nebylo jeho mučednické smrti, Václavovo jméno by možná zapadlo v řadě ostatních přemyslovských knížat. V nejlepším případě by se kult, který se enormním tempem rozrostl kolem jeho jména, by dnes asi vypadal úplně jinak. Václav se ale stal nejuctívanějším českým světcem a patronem českého národa, ačkoliv jeho panovnický přínos byl oproti bratrovu jen malý a jeho zásluhy jako křesťanského vládce značně nadnesené. Boleslavova vláda byla naopak mimořádně plodná a lze ji považovat za jedno z nejúspěšnějších období raně přemyslovské éry.
ZDROJE:
Krupka, Jaroslav: Smrt svatého Václava je dodnes zahalena tajemstvím. O vraždu jít nemuselo (28.9.2018). denik.cz. Čteno 27.9.2026
Vaníček, Vratislav: Svatý Václav. 2014, Paseka. 978-80-7432-501-4
Smrt svatého Václava je stále zahalena tajemstvím (27.9.2010). irozhlas.cz. Čteno 27.9.2026
Třeštík: Vražda svatého Václava mohla být náhoda. svet.czsk.net. Čteno 27.9.2026
Při vraždě svatého Václava padla celá vojenská jednotka – proč to muselo být jinak. badatele.net. Čteno 28.9.2026
