Dej jí pistoli k hlavě, radil mu. Z vraždících únosců novináři udělali mediální hvězdy

Všechno to začalo jednou bankovní loupeží.

Ráno 16. srpna 1988 vtrhla dvojice ozbrojených útočníků do pobočky Deutsche Bank v Gladbecku, města v průmyslové oblasti Porýní v tehdejším Západním Německu. Zaměstnancům vyhrožovali nabitými pistolemi (zákazníci ještě na pobočce nebyli, protože banka ještě nebyla otevřená) a pokoušeli se je přimět, aby jim vydali z pokladny obnos ve výši několika set tisíc západoněmeckých marek.

Policie byla na místě během několika minut. Vyjednávání, které trvalo bez nadsázky celý den, nakonec navečer vyústilo v oboustranně přijatelnou dohodu: tučná suma v hotovosti a únikové auto výměnou za propuštění rukojmích. Oba únosci nakonec zmizeli i s balíkem peněz, dva ze zadržených bankovních zaměstnanců ale vzali s sebou. Až na jednu zastávku (vyzvedávali přítelkyni jednoho z nich) se dvojice Německem projížděla bezcílně. Dostali se až do 250 kilometrů vzdálených Brém, kde po několika neúspěšných pokusech pronajmout si auto unesli z autobusového nádraží autobus plný cestujících. Celý další den pak i s novými rukojmími prchali směrem k nizozemským hranicích.

Celý zločin měli na svědomí muži jménem Hans-Jürgen Rösner a Dieter Degowski. Když si dnes připomínáme události těch dní, nemluvíme jen o kriminální etudě s tragickým koncem. Na místo řádění obou pachatelů se totiž kromě policejních jednotek prakticky okamžitě sjížděly i zástupy novinářů, jejichž zásluhou se celý incident proměnil v jednu z největších policejních a mediálních katastrof poválečného Německa.

O přepadení banky Deutsche Bank se veřejnost dozvěděla ještě 16. srpna dopoledne. Jeden ze svědků tehdy přivolal policii a do banky začaly telefonovat redakce z celého světa. Telefonní číslo na pobočku bylo veřejně dostupné a novináři se pokoušeli spojit jak s rukojmími, tak i se samotnými únosci. Během krátké doby se jim podařilo vypátrat identitu obou mužů a do dalšího dne už jména Rösner a Degowski zářila ze všech titulních stran.

Hans-Jürgen Rösner a Dieter Degowski zráli pro kriminál už jako děti. Rösnerův otec byl válečný invalida a surovec a nespokojenost se životem si vybíjel na Hansi-Jürgenovi, který ho jako jediný chlapec mezi čtyřmi dívkami nepochopitelně dráždil. Rösner starší syna ponižoval, mlátil ho gumovou hadicí a řval na něj, že měl raději umřít při narození. Rösner pak hledal útěchu u otcova přítele, který ho jako osmiletého poprvé vzal do obchodního domu, aby mu ukázal, jak se krade zboží. Za úspěšné krádeže pak hocha chválil a odměňoval zmrzlinou a hranolky. První rozsudek si vyslechl, když mu bylo čtrnáct, výchovný trest se ale minul účinkem. Mladý Rösner pokračoval v drobných krádežích a do dospělosti vstupoval už jako protřelý kriminálník.

Degowski neměl z rodiny ani to málo, co měl Rösner. Jeho otec byl chudý alkoholik neschopný se postarat ani o jediné ze svých šesti dětí. Malý Dieter navíc zaostával ve vývoji, měl potíže s mluvením i s chůzí a špatně se učil. Naměřili mu IQ 79. Navštěvoval zvláštní školu, kde se také seznámil s Rösnerem, který sice nebyl intelektově slabý, ale koktal a v běžné škole se mu nedařilo. Oba hoši se rychle se spřátelili a po vyučování spolu chodili krást do obchoďáků. Po škole Rösner programově pokračoval v našlápnuté kariéře profesionálního zločince, zatímco Degowski se neúspěšně pokoušel o normální život. Až do dospělosti byl negramotný, nezískal žádnou kvalifikaci a nedokázal si najít stabilní práci. Úspěchy neslavil ani u žen a jeho rodina se ho zřekla. Po otci zdědil lásku k alkoholu a fascinaci velkými auty, neměl ale ani řidičák, ani peníze na vlastní vůz. Kradl proto auta na parkovištích a zběsilou rychlostí je projížděl. Zcizené vozy řídil téměř výhradně pod vlivem, za což si v devatenácti letech vysloužil svůj první nepodmíněný trest. První pobyt ve vězení mu byl paradoxně ku prospěchu, právě tady se totiž naučil číst a psát. Během dalšího trestu v roce 1983 se pak za mřížemi znovu potkal se svým dávným přítelem z dětství. Když o pět let později Rösner plánoval svou další velkou loupež, vzpomněl si na dávného přítele z dětství. S Degowskim získal ideálního parťáka - submisivního, ale chladnokrevného ňoumu, který neodmlouval a poslouchal ho na slovo. Degowski bezvýhradně uvěřil tomu, že za peníze z vyloupené banky si spolu s kamarádem Rösnerem otevřou firmu na zpracování autovraků.

Přepadení banky bylo všechno, jen ne dokonale promyšlené. Původně to měla být obyčejná vloupačka, nekomplikovaná a bez krve, proto si taky Rösner za místo činu vybral maloměstskou banku v čase, kdy v ní skoro nikdo neměl být. Ani jeden ze zločinců nepočítal s tím, v jak velké drama se nakonec zvrtne; kdo s tím počítat naopak měl, byla policie, která ale nad celou situací opakovaně ztrácela kontrolu. Pachatelé těžce improvizovali, kriminalisté ale povlávali ještě o několik mílových kroků za nimi.

Ihned poté, co opustili Gladbeck, se únoscům policie pověsila na paty. Pronásledovali je až do Brém a doslova přihlíželi tomu, jak si Rösner se svou přítelkyní a spolupachatelkou Marion Löblichovou (onou ženou, kterou cestou z Gladbecku nabrali na odpočívadle) vybírají v obchodě oblečení a jak Degowski přešlapuje na místě, neozbrojený a sám. Zásah tohoto typu si vyžadoval dobrou koordinaci několika policejních složek, ta ale nefungovala dostatečně dobře. I přesto, že měli několik příležitostí pachatele zadržet, policie nedokázala zabránit únosu autobusu. K jednomu z nejtragičtějších selhání došlo večer 17. srpna, kdy byla bez porady s vedením na odpočívadle Grundergsee řadovými policisty zadržena Marion Löblichová. Zbrklý zásah měl fatální dopad: únosci stanovili ultimátum pro propuštění své soukmenovkyně a když policie překročila časový limit (mimo jiné např. z důvodu, že se jim při odemykání pout zlomil klíč v zámku), Dieter Dagowski bez váhání zastřelil teprve patnáctiletého rukojmího Emanuela De Giorgiho. Tím momentem se z obyčejného únosu stal únos vražedný.

Čím váhavější byla policie, tím více se do popředí drala média. V Brémách se novináři nahrnuli na autobusové nádraží bezprostředně po jeho převzetí únosci, někteří z nich se dokonce protlačili až dovnitř a fotili přímo na místě. Byli tak neodbytní, že Rösner uspořádal improvizovanou tiskovou konferenci na ulici s pistolí v ruce, pronesl dlouhý monolog o životě a smrti a dramaticky si u toho strčil zbraň do úst. Od toho okamžiku, ať se rozjeli kamkoliv, reportéři se vydali hned za nimi. Na některých zastávkách se tísnili v dlouhých frontách, aby získali rozhovor s únosci. Vyptávali se jich, jak se jim daří, jaké mají plány v životě a jestli pro ně nemůžou něco udělat. Rösner s Degowskim tak získali něco, co běžní pachatelé nemají: publikum, sympatie a možnost veřejně demonstrovat svou převahu.

Na zastávce v Kolíně nad Rýnem se na vůz s únosci sesypali žurnalisté, jako by místo chladnokrevných zločinců patřil rockové hvězdě. Rösner s Degowskim znovu ochotně zapózovali na kamery. Bizarní exhibice ale tentokrát zašla tak daleko, že Rösner vytáhl jednu z rukojmích z vozu a přinutil ji účastnit se rozhovoru na kameru.

„Měl bych jí dát pistoli k hlavě?“ zeptal se Rösner.

„Jo, dej jí tam tu pistoli,“ odvětil reportér a  Rösner přiložil osmnáctileté Silke Bischoff hlaveň ke spánku. Dívka se roztřásla strachy, spouště fotoaparátů se rozcvakaly a novinářská etika byla definitivně tatam. Byla to příšerná situace. Místo toho, aby novináři pomáhali oběť chránit, udělali z ní součást zvrácené mediální show. Těsně po incidentu se Silke reportér kolínského deníku Express Udo Röbel nastoupil k Rösnerovi a Degowskému do vozu a pomohl jim najít cestu z pěší zóny na dálnici. Doslova a do písmene jim ukázal cestu do bezpečí, ačkoliv se ve voze za jeho zády o svůj život pořád třásli zbývající rukojmí. V davu v Kolíně se skrývali také policisté v civilu, kteří připravovali možnost zásahu. Podle pozdějších rekonstrukcí někteří novináři policisty poznali a upozornili na ně únosce.

Když Degowski zastřelil De Giorgiho, dva z reportérů se pokusili dostat zraněného chlapce ven z autobusu. Jeden z nich ovšem i při tomto zdánlivě soucitném kroku neopomněl hlavu umírajícího chlapce natočit tak, aby ji jeho kolega mohl lépe vyfotografovat.

„Byla to nejtemnější hodina německé žurnalistiky od dob druhé světové války,“ prohlásil na to konto zarmouceně někdejší prezident německého svazu novinářů.

Silke Bischoff byla stážistkou v advokátní kanceláři v Brémách. Ten den skončila v práci o hodinu dříve než její kamarádka Ines Voitleová a čekala na ni, aby mohly jet autobusem domů spolu. Obě mladé ženy se staly posledními rukojmími, které s sebou Rösner a Degowski vzali, když poslední den únosu zběsile křižovali hranice s Nizozemskem na palubě kradeného BMW. Krátce po poledni 18. srpna měla spadnout klec. Policejní vůz na dálnici A3 u Bad Honnefu konečně narazil do automobilu únosců. Rozpoutala se přestřelka, při které Silke zasáhla přímo do srdce kulka z Rösnerovy zbraně. Byla na místě mrtvá. Kromě ní a Emanuela De Giorgiho padl únosu za oběť i policista Ingo Hagen, který zemřel v chaosu při dopravní nehodě.

Kdyby se tihle dva nikdy nepotkali, bankovní loupež v Gladbecku by možná zůstala jen jedním z nerealizovaných nápadů svého tvůrce. Ale Rösner s Degowským se potkali a jak to dopadlo už víme. Za iniciátora a hlavního pachatele byl při vyšetřování označen Rösner. V březnu 1991 mu při ostře sledovaném procesu zemský soud v Essenu uložil doživotní trest s preventivní detencí, což znamená, že i po uplynutí minimální doby trestu bude považován za společensky nebezpečného a nemůže být automaticky propuštěn. Degowski dostal taky doživotí, ale bez detence. V roce 2002 mu byla stanovena minimální doba trestu 24 let, v únoru 2018 byl podmínečně propuštěn. Dnes žije na svobodě pod změněnou identitou.

ZDROJE:

Mansel, Tim: Gladbeck: The deadly hostage drama where the media crossed a line (19.8.2018). bbc.com. Čteno 12.10.2026.

Marek, Michael: German media's ‚darkest hour‘ (16.8.2018). Čteno 12.10.2026

Modini, Tanya: The hostage crisis that crossed borders and sent the media into a frenzy (16.4.2019). sbs.com.au. Čteno 12.10.2026

Dieter Degowski im Porträt. gladbeck.rnd.de. Čteno 12.10.2026