Článek
Abych snímek nehanila hned v úvodu, musím říct, že je v něm spousta osvěžujících momentů. Tradičně výborný je výkon Anthonyho Hopkinse v hlavní roli, který dokázal osobnost stárnoucího sira Wintona vykreslit přesně na hranici mezi laskavým dědečkem z pohádky a tak trochu vrtošivým starcem, se kterým bychom penzi trávit nechtěli (pamatuji na některé výroky Wintonovy manželky Grety, které adresovala svému muži - zdá se, že tento obraz je velmi přesný). Příjemná je i stopáž: film trvá 108 minut, takže má spád a rozhodně nenudí.
Málo se mluví o tom, že Winton byl otcem myšlenky, kterou by sám ale plně realizovat nedokázal. Co na filmu proto velmi oceňuji, je prostor, který scénář věnoval postavám Wintonových spolupracovníků - českým dobrovolníkům, Martinovi Blakeovi a Doreen Warriner, šéfce pražské pobočky Britského výboru pro uprchlíky. Zvlášť poslední jmenovaná přitom byla pro jeho aktivity osobou zcela klíčovou. Warriner roku 1938 zanechala vlastní vědecké kariéry v Londýně a odešla do Prahy, odkud vypravovala vlaky pro československé utečence, zajišťovala jim víza a osobně je doprovázela na cestě do Anglie. Wintonovi a jeho dětským transportům kryla záda vlastním tělem a pokračovala, dokud se na ni nezaměřilo gestapo. Nebýt jí, žádné Wintonovy vlaky by nevyjely. Že její zásluhy přiznali, za to patří filmařům velký dík.
Stejně tak se mi líbil důraz na to, že Winton neseděl celý život s rukama v koutě, aniž by o tom, co vykonal, řekl živé duši. Často se skloňuje historka o tom, jak Greta Winton náhodou objevila na půdě rodinného domu složky dokumentující manželovy válečné počiny, a bez jeho vědomí se rozhodla jeho příběh sdílet se světem. Ve skutečnosti Winton se ženou o dětských transportech sám mluvil a zdráhavě usiloval o to, aby mu věnovali pozornost i jiní lidé. Nemohl jinak - film zdůrazňuje, jak hluboce ho zasáhl osud posledního transportu, který nikdy nevyjel, a jak celý poválečný život hledal smíření se skutečností, že z 250 dětí, které mohl zachránit, drtivá většina skončila v plynových komorách. To trauma bylo tak silné, že přehlušilo i vděčnost za život šesti set dětí, které se mu zachránit povedlo (motiv, který známe třeba ze Schindlerova seznamu). Nic mu to neubírá na hrdinství, naopak - celý ten filmový chvalozpěv na Wintona je tím ještě více autentický a lidský.
Průměrnost, kterou jde odpustit
Pod silným tématem a několika dobrými momenty bohužel celých 108 minut na plátně prosvítá, že jde o film spíše průměrný. Oči jsem sice měla na konci stejně vlhké jako zbytek kinosálu, ale vím, že to bylo příběhem, který zkrátka sám o sobě sotva může být silnější. I ten nejzarytější cynik zjihne z představy, že by do vlaku do neznáma nakládal vlastní dítě s vědomím, že už ho nikdy neuvidí. Při leckteré scéně mi drkotaly zuby rozpaky - zvláště nad herecky slabými výkony ve vedlejších rolích a nevěrohodnými českými replikami. Mnohé dialogy působí strojeně a trochu lacině, některé scény hrají velmi prvoplánově na city (obvykle skrz záběry plačících dětí). Chtě nechtě porovnávám Jeden život s dvěma kvalitními snímky, které byly o životě a činech Nicholase Wintonova natočeny už dříve (hraný film Všichni moji blízcí a polohraný dokument Nickyho rodina), a vedle nich pro mě bohužel Jeden život vychází jako zdaleka nejméně povedený. Je také škoda, že film detailněji rozebírá jen osudy pár nejznámějších Wintonových dětí (především příběh mediálně známé Věry Diamantové) místo toho, aby se zaměřil na ty méně známé, ale úplně stejně silné. Zde vidím zmařený potenciál; opakování příběhů působí trochu otřepaně a pro mě osobně jen násobí dojem velkého klišé.
Jeden život má být portrét a pocta znamenitému muži a tento účel plní dokonale. Je dobré ho vidět - jen toho klišé je v něm na můj vkus trochu moc. Zároveň ale respektuji, že při prezentaci tak těžkého tématu nejmladší generaci (především) zámořských diváků, kteří sotva kdy slyšeli o České republice, natož o předválečném Československu, je třeba určité úlitby vkusu - a americký divák má svá klišé prostě rád. Ze stejného důvodu můžeme rádi odpustit i tu řádku historických nepřesností. Pokud zvažujete návštěvu kina a nebojíte se dojmout, s Jedním životem chybu neuděláte. Ani pokud jste citlivější povahy, nemusíte se bát: i emotivní scény jsou velmi decentní a Anthony Hopkins za to stojí.
