„Muž, který padal“ se stal symbolem 11. září. Příběh za fotografií, kterou noviny odmítaly otisknout

„Můžete přijít o dvě hodiny dříve, ale ne o šedesát sekund později.“

Tímto zlatým pravidlem se Richard Drew řídí už šedesát let. Za více než půl století, kdy pracoval jako fotoreportér pro agenturu Associated Press, zdokumentoval tolik významných událostí, že je on sám stěží dokáže spočítat. Často se nestávalo, že by přišel pozdě. Byl u toho, když pomatený atentátník střelil senátora Roberta F. Kennedyho do hlavy, a byl to právě on, koho Kennedyho zdrcená žena Ethel prosila, aby jejího manžela nefotil. Stál pod řečnickým pultem, když populista Ross Perot oznamoval svou kandidaturu na post prezidenta Spojených států, a byl to znovu on, kdo zachytil jeho strmý pád z piedestalu. Zvěčnil fotbalovou legendu Pelého v masivním objetí boxera Muhammada Aliho a přistihl Jacqueline Onassis, jak opouští noční klub v doprovodu hudebníka Franka Sinatry. Žádná z těch tisíců fotografií slavných osobností ale neproslavila jméno Richard Drew tak, jako osudový snímek, který pořídil v newyorské ulici dne 11. září 2001.

Datum 11. září 2001 se nejen pro Spojené státy, ale i pro celý západní svět stalo symbolem nevýslovné tragédie. Toho dne zemřelo v důsledku teroristického útoku na Spojené státy americké více než 3000 lidí, většina z nich přímo v troskách dvou věží Světového obchodního centra. Teroristé prozíravě naplánovali útok na začátek pracovního dne, aby byl počet potenciálních obětí co nejvyšší. Bylo obyčejné úterní ráno a nad dolním Manhattanem vysvitlo unavené podzimní slunce.

Richard Drew to tentokrát nestihl. Nebyl na místě ani v 8:46, kdy první z unesených letadel zasáhlo severní věž, ani o sedmnáct minut později, kdy fatální zásah utržila i jižní věž. Právě se nacházel na přehlídce těhotenské módy kdesi v Midtownu, když mu zavolali z kanceláře. Hlas na druhé straně telefonu zněl až nepřirozeně klidně, když sděloval:

„Letadlo narazilo do Světového obchodního centra. Jeď tam.“

Cesta metrem na stanici Chambers Street trvala asi patnáct minut a patřila k těm nejdivnějším, které kdy zažil. Byla špička a Drew seděl ve vlaku úplně sám. Hlavou se mu honilo všechno možné - přemýšlel o módní přehlídce, kterou nemohl zdokumentovat, o té divné letecké nehodě i o nepřirozeném tichu, které mu uprostřed prázdného vagónu jindy přecpaného metra zlověstně svíralo žaludek. On sám tyto podivné pocity vyhodnotil jako intuici, kterou si v životě zvykl nepodceňovat. Fotoaparát vytáhl už ve vlaku a prst položil na spoušť přesně v okamžiku, kdy vykročil na perón.

Když dorazil na místo, obě věže už doutnaly. V tu dobu už nikdo nevěřil tomu, v co předtím doufali úplně všichni - že náraz letadla do kancelářské budovy nebyl ničím víc než tragickou nehodou. S vědomím, že možná dokumentuje teroristický útok, si Drew mysl přepnul do režimu, který mu dovoloval zachovat si bystrý úsudek i v tak vypjaté situaci, jako byla tato. Všude kolem byla spoušť, prach a křik a on jemu se podařilo vetřít mezi záchranářská vozidla, odkud fotil jeden snímek za druhým. Hyena, řekli bychom možná. Práce, řekl by on.

Toho dne Drew viděl na vlastní oči věci, jako ještě nikdy v životě. Viděl, jak z obou věží hasiči vynášejí raněné obalené tlustou vrstvou šedého prachu, viděl jejich oči podlité krví i tváře, ve kterých se odrážela všechna hrůza světa. Když pozvedl hlavu k nebesům, spatřil, jak z obou věží padá něco, co nebyly jen kousky suti. Hodinu po prvním nárazu už naděje pro lidi uvězněné v nejvyšších patrech obou mrakodrapů téměř vyhasla a dvě stovky z nich se rozhodly ukončit své utrpení skokem do prázdna. Drew cvakal spouští, jako by se ho to vůbec netýkalo. Jako vždycky, i dnes svůj fotoaparát považoval za filtr, který ho chránil před každou hrůzou.

Nejdůležitější snímek celé své kariéry pořídil Drew přesně patnáct vteřin po 9:41. S fotoaparátem v ruce postával v davu přihlížejících na rohu ulic West a Vessey Street, když si najednou všiml, že z okna severní věže vypadl muž. Objektiv s délkou 200mm rychle namířil vzhůru a sledoval letící tělo v sekvenci asi dvanácti záběrů. Někdy v těch chvílích si uvědomil, že praskavé zvuky, které v nepravidelných intervalech slyšel kdesi za svými zády, nezpůsobily kusy budovy tříštící se o zem, ale lidská těla padající z ohromné výše proti betonovým chodníkům. Z té představy na chvíli oněměl, pak ale znovu zvedl hlavu k nebesům. Napočítal ještě nejméně patnáct letících těl, než se začala jižní věž Dvojčat definitivně kácet k zemi a on musel své stanoviště v chvatu opustit.

Drew se i s fotoaparátem vrátil do své kanceláře v sídle Associated Press ještě toho dne. Při prohlížení snímků si všiml, že jeden z nich je silnější než ostatní. Byl na něm muž, který právě padal z vrcholu severní věže - ten první, kterého Drew vyfotil. Řítil se k zemi způsobem, který působil až esteticky. S hlavou dolů a s rukama složenýma za zády připomínal labuť v letu, linie jeho těla navíc dokonale kopírovala vertikální linky severní věže. Jeho postoj není postojem bezbranné oběti, ale je v něm něco vzpurného, jako by toužil alespoň skrz své tělo vzdorovat rychle se blížící smrti.

Byla to skandální fotografie. Mnozí ji považovali za chladnokrevnou, sadistickou a nemravnou. Někteří spílali jejímu autorovi, jiní měli za to, že skutečný postih by zasloužili ti, kdo ji rozšířili po celém světě. Hlas veřejnosti byl zpočátku i hlasem místních médií. Fotografii neznámého muže, který se střemhlav řítil z trosek severní věže Světového obchodního centra, většina novin nejprve odmítla otisknout. Redakce novin The New York Times, které ji neváhaly zveřejnit hned druhého dne, vzápětí do schránky obdržela tisíce stížností. Lidé byli pobouřeni, znechuceni, zraněni. Fotografie se rozšířila pod výmluvným názvem „The Falling Man“ - „Padající muž“ a stala se jedním ze symbolů celé tragédie. I téměř pětadvacet let poté vzbuzuje obrovské kontroverze.

Richard Drew dodnes věří, že svým snímkem padajícího muže naplnil skutečný smysl své profese: podařilo se mu zakonzervovat okamžik. Zachytil kousek pomíjivé krásy uprostřed absolutního zmaru a postaral se o to, aby muž na fotce zůstal navždy ladný, elegantní, krásný. To, co se odehrálo jen pár momentů po pořízení fotografie, totiž už tak líbivé nebylo. Muž nabral v letu rychlost asi 250 kilometrů v hodině a klesal pořád níž, až zmizel navždy. Dopadl na zem a zůstal tam, než ho zasypala megatuna betonu a oceli z obou zhroucených věží Světového obchodního centra. Dodnes se nepodařilo s jistotou potvrdit jeho identitu: pravděpodobně se jednalo o jednoho ze zaměstnanců restaurace Windows of the World umístěné ve 106. patře severní věže. Jeho ostatky patřily k těm, které nikdy nemohly být identifikovány.

ZDROJE:

Drew, Richard: „EXCERPT: 20 years on, ‚The Falling Man‘ is still you and me“ (9.9.2021). apnews.com. Čteno 10.9.2025

Kernis, Jay: „Richard Drew on photographing the „Falling Man“ on 9/11“ (5.9.2021). CBS.com. Čteno 11.9.2025

Junod, Tom: „The Falling Man“ (9.9.2021). Esquire.com. Čteno 10.9.2025

„9/11: The truth behind the famous Falling Man and his real identity“ (11.9.2020). NZ Herald.com. Čteno 10.9.2025