Článek
Asi vám všem něco říká jméno Romana Šmuclera, stomatologa, estetického chirurga a bývalého moderátora, který na svém facebookovém profilu rád a v míře vrchovaté komentuje třaskavá společenská témata. Tentokrát píchnul do vosího hnízda příspěvkem o klesající porodnosti, čímž si kromě souhlasného pokyvování vysloužil i salvu kritiky. Podle mě je tentokrát docela oprávněná.
Pojďme si pro začátek říct, co podle doktora Šmuclera znamená to „včas“. Tohle „včas“ je prý přímo odvozeno od biologicky ideálního věku, ve kterém by žena měla zplodit svého prvního potomka. Ten se podle gynekologů pohybuje mezi 20 - 25 lety, kdy je plodnost na vrcholu, riziko vrozených vad nejnižší a ovariální zásoba dostatečná. O tom, že existuje souvztažnost mezi věkem a plodností, bych se nerada přela. Ano, vajíčko průměrné čtyřicátnice není v tak dobré kondici, jako vajíčko dvacetileté paní. Ano, průměrná dvacítka snese těhotenství lépe, než žena o dvě dekády starší. Nerozporuji.
Biologická realita ale nejde vždycky ruku v ruce se sociální realitou. Čistě biologicky je ženské tělo uzpůsobeno k tomu, aby po celý svůj produktivní věk (tj. od první menstruace po menopauzu) bylo buď těhotné, nebo kojilo. V realitě, která by se řídila primárně biologickým nastavením našeho druhu, bychom s dětmi měli začít opravdu brzy a mít jich opravdu hodně - tak hodně, aby náš rod přežil, i když nám jich polovina pomře v kojeneckém věku na zcela běžné infekce. Na tomto místě si taky dovolím poznamenat, že ono to nikdy není úplně na ženách. Stejně jako vajíčka, ani spermie nemají po celý život stejnou kvalitu. Spermie dvacetiletého chlapce je na tom dost jinak, než spermie padesátníka. Roman Šmucler zplodil své druhé dítě, když mu táhlo na 47. Přeberte si to sami.
Nároky na mateřství se změnily. Adorace ale vypadá jinak
Mám doma malé klubko dětí. Každé z nich jsem si moc přála a udělala jsem hodně, abych je mohla mít. Teď, když je mám, je miluju a starám se o ně, jak můžu. Když ta malá bezbranná stvoření přitisknou ve spánku obličej k tomu mému, když mě obejmou ručičkama tak malýma, že se mi sotva spojí za zády, když mi rtíky nalepí k uchu, aby mi řekly, že mě mají rády, a já cítím z jejich úst banán, mléko a lásku - pak vím, že to má smysl. Rodičovství rozhodně není jediné moje životní naplnění, ale moje děti jsou skvělí malí lidi a být jejich mámou je prostě fajn.
Víte ale, co je ještě více fajn? Ještě více fajn je vědomí, že těm skvělým malým lidem mám co nabídnout. Že jsem si je mohla pořídit až tehdy, kdy už jsem žila ve spokojeném a stabilním svazku s kvalitním člověkem. Že jsem v době, kdy jsem rodila své děti, už měla ze života něco málo za sebou, stihla jsem vytvořit nějaké hodnoty, nadělat hodně chyb, zažít pár ztrát a zkusit být šťastná sama se sebou. Myslím, že výčtu těch všech věcí se říká „usadit se“. Určitě najdeme mladé ženy, které jsou usazené a k rodičovství skvěle připravené už v těch raných dvaceti. Sama za sebe ale můžu říct, že ačkoliv jsem nikdy nepatřila k těm neschopným a líným adolescentům, ve dvaceti jsem byla pořád prostě tele.
Naše nároky na ženství se za posledních sto let hodně proměnily. Skoro mi přijde, že ne úplně ve prospěch žen. Ideální prvorodička moderní doby je totiž více jednorožec, než skutečná žena. Má jí být ideálně těch dvacet, aby měla kvalitní vajíčka a plodila geneticky kvalitní daňové poplatníky. Zároveň ale má být samostatná, má mít práci a bydlení a našetřený šestinásobek platu jako zlatou rezervu, protože nikdo nechceme živit nějaké vyžírky. Přirozeně také nesmí uspěchat volbu partnera a má si dostatečně dopředu prověřit jeho partnerské a rodičovské kompetence, protože samoživitelky z našich daní přece taky nikdo živit nechceme. Že vám to nějak početně nevychází? Mně taky ne.
Je hezké mít děti, fakt že jo. Ale přemýšlet, jestli koupím dítěti nosní kapky nebo pomeranč, protože jeho nedostatečně prověřený otec pláchl a já bez praxe a vzdělání škrábu brambory za minimálku, už tak hezké není. Roman Šmucler si stýská, že jeho studentky ho měly za nemoderního a „nepřítele žen“, já se jim ale vůbec nedivím. Bodrá otcovská rada, aby si dělaly děti „včas“, je totiž reálně doporučením, aby se na tu medicínu raději vykašlaly a přenechaly ji chlapům. Je to hraběcí rada člověka, který nikdy nic takového řešit nemusel. Dovětek, že děti jsou smyslem života a máme adorovat matky, je v tomhle kontextu už jen takovou hořce úsměvnou tečkou na závěr. Adoraci mateřství si představuji úplně jinak, než že mateřství zredukujeme na funkčnost vaječníků a dělohy.
Roman Šmucler nicméně umí posloužit i čistě praktickou radou, jak tento problém vyřešit.
Upravme školství. Hořím zvědavostí, jak by ta úprava školství, po které budou moct mladé studentky medicíny těhotnět v pětadvaceti, aniž by to zásadně ohrozilo jejich kariéru, měla vypadat.
Děti mějme tehdy, když jsme na ně připravení
Když jsem své rodině oznamovala své první těhotenství, moje babička se téměř rozplakala. Ne, nebyly to slzy štěstí z toho, že se stane poprvé prababičkou. Ona, produkt chudé válečné výchovy, ona, vesnická holka z deseti sourozenců, měla pocit, že si plánovaným těhotenstvím před třicítkou zkazím život. Život, jaký ona mít nemohla - a věřte, že by ho hodně chtěla mít. Ony ty řeči o tom, jak kdysi, ve starých zlatých časech, se rodily děti v počtu vyšším než minimálních 2,1 dítěte na ženu, jsou možná pravda, ale taková dost selektivní. Hodně bych se hádala, jestli v těch časech byla ekonomika stabilnější, společnost zdravější, lidé šťastnější a tráva zelenější. A že se děti rodily i v čase války a bídy? Rodily. Otázkou je, jestli by se rodily, i kdyby si tehdy ženy mohly vybírat.
Je pravda, že každý hodnotíme třaskavá společenská témata vlastní optikou. Nejsem zdravotnice ani ekonomka, jsem sociální pracovnice. A optikou vlastní profese bych si přála především to, aby lidé měli děti tehdy, když jsou na ně připraveni, a to nejen biologicky, ale hlavně sociálně, ekonomicky a emocionálně. Sociální realita je příliš komplexní na to, aby komukoliv pomohlo prosté: ženy, mějme děti mladé! Ženy, které děti mít chtějí, dělají všechno pro to, aby je mít mohly. Ženy, které je mít nechtějí, k tomu žádný Šmucler nepřiměje. Bohu díky.
Ano, adorujme matky. Ano, mějme děti, když je chceme a dokážeme mít. Ale hlavně, prosím, nikdo neposlouchejme tyhle univerzální hraběcí rady.
