„Viděla jsem vlastní smrt,“ zhrozila se paní Röntgenová. Manžel na ní testoval sílu svých paprsků

Devatenácté století bylo zlatou érou fascinujících vědeckých objevů. Nikdy předtím nebylo vyměřeno, pozorováno, objeveno nebo vynalezeno tolik věcí. Elektrické lampy, telegramy, fotoaparáty nebo mrakodrapy s výtahy - o ničem z toho se lidstvu sto let předtím ani nesnilo.

Ne o všech, kteří se na tomto pokroku podíleli, se ale dočteme v učebnicích. Anna Bertha Röntgen přispěla vědě tím, že v pravý čas podala svému muži pomocnou ruku - a to jak obrazně, tak i doslova. Poté, co Wilhelm Röntgen strávil šest týdnů zavřený ve své laboratoři, kde zkoumal účinky nově objevených paprsků, požádal svou milovanou manželku, aby spolu s ním usedla k pracovnímu stolu a položila dlaň na fotografickou desku. Držela ji tam patnáct minut - přesně tak dlouho vznikal první rentgenový snímek v dějinách.

Pro jejího muže to byl naprosto přelomový moment. Bertha se ale tehdy zařekla, že do Wilhelmovy laboratoře už nikdy nevkročí.

Se svým budoucím manželem se Bertha seznámila roku 1866 v kavárně Zunfthaus Zum Grunen Glas ve švýcarském Curychu, kterou vlastnil její otec. Jí bylo sedmadvacet a poohlížela se po ženichovi, on byl o šest let mladší a na zdejší technické univerzitě studoval fyziku. Bertha tomu nemotornému německému mladíkovi nalévala kávu tak dlouho, až se konečně osmělil a pozval ji na čaj. Nakonec trvalo šest let, než se ti dva z velké lásky vzali: nejprve totiž museli odrazit nekonečný sled námitek ze strany Wilhelmova otce, který nemohl překousnout, že se jeho nadaný a dobře zabezpečený syn hodlá oženit s dívkou z tak skromného prostředí. Otec nakonec se sňatkem souhlasil, pomstil se mu ale tím, že mu stopl přísun peněz.

Manželství Röntgenových tak sice začalo těžkostmi, ale nakonec bylo velice šťastné. Wilhelm byl citlivý, laskavý muž a starostlivý manžel, který si pověst skromného dobrotivce uchoval i ve dnech své nejzářivější slávy. Jeho největší slabinou bylo, že si na Berthin vkus až příliš často vyrážel s přáteli na chatu na úpatí bavorských Alp, odkud plánoval náročné túry a horolezecké výpravy. Své ženě byl velmi oddaný a ona mu jeho lásku oplácela nekonečnou podporou. Jejich manželské štěstí kalil jen fakt, že se jim nikdy nepodařilo mít vlastní děti, a roku 1887 adoptovali malou Josephinu Berthu Ludwig, která byla dcerou Berthina tragicky zesnulého bratra.

Říct, že Bertha svého muže podporovala, by bylo slabé slovo. Protože v penzionu nad jejich kavárnou ubytovával její otec univerzitní studenty, odmalička se pohybovala mezi skripty a knihami a sem tam se do některé z nich i začetla. Génius jejího muže pro ni byl sice málo uchopitelný, ale z toho, co vyčetla, věděla, jak moc důležitá jeho práce je. Ze zákrytu po jeho boku sledovala, jak se z nesmělého mládence stává sebevědomý muž a později i uznávaný odborník a profesor. Bylo co pozorovat: během svatebních příprav Wilhelm zkoumal vlastnosti kapalin. Na desáté výročí od seznámení prováděl experimenty s teplem a vodivostí krystalů a když adoptovali Josephinu, zaměstnávalo ho objevování elektrických vlastností krystalů. Zrovna slavili dvacet let od svatby, když se naplno zaměřil na zkoumání výbojů ve vakuových trubicích.

Bertha mu celou tu dobu trpělivě asistovala. Umývala a leštila sklíčka, zakládala mu knihy a když sípal bolestí z přesezení, na záda mu skládala načechrané péřové polštáře. Wilhelm byl neúnavný dříč a své experimenty precizně dokumentoval. Když už pro samou únavu nemohl ani najít pero, požádal svou ženu o pomoc se zapisováním. Nutno říct, že bylo co popisovat - Wilhelm byl natolik důkladný experimentátor, že než se pustil do nové práce, napřed zopakoval všechny pokusy svých předchůdců. Bylo to hodně pokusů, hodně sklíček k umytí a hodně polštářů, které bylo třeba načechrat.

V roce 1895 zkoumal profesor Röntgen účinky průchodu elektrického výboje různými typy elektronkových zařízení. Používal přitom přístroje, které sestrojili nejvěhlasnější fyzikové a vynálezci té doby - lidé jako Heinrich Hertz, Nikola Tesla nebo Philipp Lenard. Na začátku listopadu experimentoval s jednou z Lenardových výbojových trubic, do které vložil tenké hliníkové okénko, aby mohly ven z ní volně vycházet katodové paprsky. Zároveň přidal kartonový kryt, aby ochránil hliník před silným elektrostatickým polem. Věděl, že karton brání úniku světla, přesto si ale všiml, že neviditelné katodové paprsky způsobují na kartonové plošce jemný fluorescenční efekt, pokud byla umístěna v blízkosti hliníkové vrstvy. Dne 8. listopadu 1895 zkusil vyměnit Lenardovu trubici za mnohem silnější Crooks-Hittorfovu trubici a tento efekt pozoroval také. Byl nadšený; ověřil si totiž, že z trubice vychází záření, které dokáže projít různými materiály.

Toto záření Röntgen nazval „paprsky X“, poněvadž v té době ještě neznal jeho podstatu. Protože 8. listopad byl pátek, vzal si víkend na utřídění myšlenek i zápisků a následující měsíc a půl v podstatě nevylezl z laboratoře. Vyrobil si desku z barytu, platiny a kyanidu, umístil ji před trubici a pak metodou, kterou bychom jako laici asi popsali slovy „pokus-omyl“, zkoumal, jak dokážou různé materiály v blízkosti trubice paprsky X odrazit. Jeho snažení se zhmotnilo v okamžiku, kdy při expozici použil kus olova. Tehdy na baryto-platino-kyanidovou desku odrazil vůbec první rentgenový obraz - Röntgenův vlastní, fluoreskující, mrtvolně přízračný skelet. Poblikával na desce jen pár chvil, než se rozplynul do ztracena.

Po ten osudový měsíc a půl nosila Bertha svému Wilhelmovi do laboratoře jídlo, kávu a čisté šaty a připomínala mu, aby se nezapomněl vyspat. Už dávno si zvykla na to, že její manžel pracuje tvrdě, měla ale dostatek důvtipu na to, aby si domyslela, že se v jeho malém světě odehrává něco mimořádného. Když ji pak 22. prosince slavnostně pozval dovnitř, viděla, jak mu tváře planou nedočkavostí. O paprscích X toho věděl nejvíc, jak mohl, negativních účinků radiace si ale vědom nebyl. Kdyby ano, sotva by se je chystal otestovat na vlastní ženě.

Z toho dne se z Röntgenovy laboratoře dochovaly dvě věci: snímek Berthiny levé ruky a její děsuplný výkřik, když jí ho manžel poprvé ukázal. Z dnešního pohledu jde samozřejmě o velmi nedokonalý výsledek - ruka na fotografii je rozmazaná, šmouhatá a nekompletní. I tak jsou na ní ale dobře patrné obrysy kostí, klouby i velký snubní prsten, který si Bertha před pokusem nesundala.

„Teď jsem viděla svou vlastní smrt!“ zvolala při pohledu na své vlastní černé kosti. Její reakce nám možná může připadat úsměvná, ale nezapomeňte - šlo o první fotografii svého druhu vůbec. To, co viděla Bertha, neviděl kromě ní a jejího manžela ještě nikdo předtím.

Během následujících týdnů rozeslal Wilhelm Röntgen kopie snímku, na kterém zachytil levou ruku své manželky, svým kolegům fyzikům napříč Evropou. Po pár měsících už se jeho fascinující objev rozšířil po celém světě a ještě v roce 1896 došlo k prvnímu použití rentgenových paprsků při lékařské diagnostice. Úspěch této zobrazovací metody byl tak masivní, že podnítil vznik samostatného lékařského oboru - radiologie. V roce 1901 se stal Wilhelm nositelem vůbec první Nobelovy ceny za fyziku. Byl natolik skromný a stydlivý, že na slavnostním předávání odmítl přednést projev. Svůj objev si také nikdy nenechal patentovat, protože chtěl, aby z něj mohla bez omezení těžit celá společnost.

Bertha zemřela v roce 1919 na vleklé onemocnění ledvin, Wilhelm se ze smrti své celoživotní opory nikdy úplně nevzpamatoval, úplně se stáhl z veřejného života a dožil v ústraní jako zlomený, opuštěný člověk. Zemřel v roce 1923 na rakovinu.

ZDROJE:

Markel, Howard: „'I Have Seen My Death': How the World Discovered the X-Ray“ (20.12.2012). pbs.com. Čteno 7.3.2026

Powell, Jim: „Wilhelm Roentgen discovers the x-ray - a picture from the past“ (8.11.2013). The Guardian. Čteno 7.3.2026

"A Tale of Two Hands: „The Story behind the Two Famous Radiographs captured by Wilhelm Roentgen“ (7.10.2023). caferoentgen.com. Čteno 7.3.2026

„Hand of History: The Story of Anna Bertha Ludwig-Röntgen“ (14.8.2025). radtechregistry.com. Čteno 7.3.2026