Článek
Pro většinu tropických regionů je déšť samozřejmá věc. Také obyvatelé venezuelského státu Vargas jsou zvyklí na to, že jim část jinak horkého roku vydatně proprší. Období vlhkého, neproduktivního horka se střídá s obdobími dešťů, která nastávají pravidelně mezi květnem a říjnem. Tehdy se příroda obnoví ve svém přirozeném tempu, podzemní zásobárny se naplní vodou, vegetace vyroste a země se připraví na hojnost úrody.
Rytmus sucho-déšť má ale i svá úskalí. Severní pobřeží Venezuely se nachází v lokalitě, která je výrazně seismická, a její podloží je z geologického hlediska velmi nestabilní. Z historických záznamů a uloženin zachovaných v podloží víme, že celá pobřežní oblast byla už od pravěku vystavena častým záplavám a sesuvům půdy, drtivá většina zdokumentovaných událostí se ale obešla bez výrazných škod.
V roce 1999 ale bylo všechno jinak. Prudké lijáky, které místní obvykle očekávají na přelomu léta, tentokrát udeřily až v prosinci. Tou dobou už byla půda ztuhlá, vegetace suchá a lidé zoufale nepřipravení. Na začátku měsíce napršelo asi 200 milimetrů srážek na metr čtvereční, to nejhorší ale mělo teprve přijít. V týdnu od 14. prosince přesáhly srážky 900 milimetrů, což odpovídá průměrnému ročnímu úhrnu srážek v té oblasti, a stále pršelo. Půda nebyla schopna absorbovat takové množství vody, řeky se začaly rozvodňovat a hory drolit. Extrémní intenzita, špatné načasování a nedostatečná příprava se nakonec staly příčinou toho, proč se deště z roku 1999 zvrhly v jednu z nejničivějších přírodních katastrof v dějinách Latinské Ameriky.
Strašlivé neštěstí
Deset dní bičoval prudký déšť severní pobřeží Venezuely kolem měst Caracas a Caraballeda. Horské svahy nakonec pod mohutným přívalem vody kapitulovaly a zavalily okolní města a vesnice tunami bahna a kamení. Následky byly zdrcující: pod blátivou lavinou zmizely domy, silnice i celé čtvrti. Některá místa byla doslova vymazána z mapy, jiná se změnila k nepoznání. Podle nejmírnějších odhadů tehdy v troskách zahynulo asi deset tisíc lidí, ty realističtější ale říkají, že jich bylo až třikrát tolik. Asi 80 tisíc lidí skončilo bez střechy nad hlavou.
Město Caraballeda sesuv naprosto zdevastoval (1999)
Svět si ta čísla vykládal tak, že došlo k strašlivému neštěstí. Pro ty, kdo ho zažili na vlastní kůži, to byl konec života, jak ho znali doposud. Při neštěstích totiž nikdy nejde jen o čísla - každá oběť byl člověk a každý jeden z nich měl tvář, jméno a budoucnost, která se nemohla stát. Protože díky moderním technologiím mohla průběh záchranných prací sledovat v přímém přenosu široká veřejnost, některé z příběhů překonaly hranice kontinentu a vyvolaly masový zájem a soucit.
Jedním z těch příběhů je i příběh muže, kterého smetl sesuv v jeho domově v Caraballedu. Jeho jméno dodnes neznáme, novinové titulky ho ale překřtily na „muže, který se odmítl zachránit“.
Láska, zoufalství i bezmoc
Ten muž se stal jednou z tváří vargaské katastrofy. Ikonickou fotografii, na které s obličejem zkřiveným zoufalstvím vzdoruje záchranáři, otiskla na titulních stranách velká zahraniční média a vyvolala tak účast i u těch, které jinak události z druhého konce světa nechávají zcela chladnými. Asi nic tak nevypovídá o hloubce celé tragédie jako fakt, že o jeho životě víme méně, než o jeho smrti. S jistotou o něm můžeme říct vlastně jen to, že to byl otec a že jeho děti toho dne zemřely jen pár chvil před ním - a to bylo ostatně taky to jediné, na čem jemu samotnému v tom okamžiku záleželo.
Pomoc nepřišla hned. Město Caraballeda patřilo k sesuvem nejvíce zasaženým oblastem a ve chvíli, kdy k němu dorazily záchranné složky, už v něm prakticky neexistovala infrastruktura. Oblast se ocitla v izolaci a záchranné práce postupovaly chaoticky a velice pomalu. Když onoho muže příslušníci záchranných složek objevili, byl uvězněný na místě, kde stával jeho dům, a byl bahnem zavalený až po krk. Jeho tvář byla zčernalá a zpocená, ústa měl zkřivená hrůzou a plival krev. Každý jeho pohyb, každý sten a každé slovo vypovídalo o tom, že právě zažívá to nejhorší ve svém životě. V jeho pohledu se odrážela bolest - zřejmá, nezměřitelná bolest, jakou může cítit jen někdo, kdo v jediném okamžiku přišel úplně o všechno.
Chlácholili ho, že má naději, a on sám to musel dobře vědět. Jeho tělo bylo obklopeno smradlavým, tuhnoucím bahnem, ztěžka dýchal a oči zanesené prachem ho pálily. Záchranáři z něj odhrnovali kusy suti, podhrabávali ho a oprašovali, jako by ze země vytahovali vzácný artefakt. On ale jen zoufale vrtěl hlavou a s pláčem je odháněl. O co nepochopitelnější to bylo, tím naléhavěji zněl jeho hlas, když na ně zakřičel:
„Nezachraňujte mě, moje dcery mě drží za ruce.“
Netrvalo dlouho a záchranáři si s hrůzou uvědomili, že má pravdu. Podél jeho těla a hluboko pod hladinou laviny byla v troskách zaklíněna těla dvou malých holčiček, které nejevily známky života. Jejich otec byl připraven zemřít vedle nich, jen aby nemusel opustit jejich bezvládná těla. Mohl se zachránit, mohl přežít. Mohl napnout síly, vymanit se ze svého smrtelného sevření, pustit jejich ruce a nechat je samotné, místo toho si ale vybral smrt s vědomím, že s nimi zůstane nejdéle, jak může.
Změnilo se hodně
Od vargaské katastrofy už uplynulo více než čtvrt století. Za tu dobu se změnilo hodně: stát Vargas už není Vargas, ale stát La Guaira. Stejnojmenný přístav, který při neštěstí zaplavila voda, prošel obnovou, a pobřeží města Caraballeda se na některých místech vinou naplavené suti protáhlo asi 60 metrů do moře. Po zjištění, že část obytných budov v zasažených oblastech byla postavena na naplaveninách a svazích, nechala venezuelská vláda vypracovat nové plány rizikových zón a zpřísnila stavební normy. Začala také systematicky přesouvat obyvatele z horsko-pobřežních oblastí do vnitrozemí, čímž se proměnila demografická struktura celého pobřeží.
Odhaduje se, že sesuvy měly přímý dopad na asi 75% obyvatel Vargasu. Tři čtvrtiny z celé tehdejší populace ztratily při neštěstí život, domov nebo někoho blízkého. Tito lidé zažili, jak bahnotok roztrhal jejich domy i rodiny, viděli umírat své sousedy v ruinách a sledovali, jak všechno, co znali, odnáší voda. Tato skutečnost se zapsala do povědomí místních v podobě kolektivního traumatu, s jehož následky se severní pobřeží potýká dodnes.
ZDROJE:
Hannani, Roshanah: „'Don't Take Me Out': A Father's Heartbreaking Choice in the Vargas Tragedy Involving His Daughters – Video and Story“ (1.9.2025). news.amomama.com. Čteno 27.2.2026
Mesones Rojo, Gabriela: „‘Only Two of Us Survived’“ (13.12.2019). caracaschronicles.com. Čteno 26.2.2026
„A Father’s Last Words: The Vargas Tragedy of 1999“ (13.9.2025). medium.com. Čteno 26.2.2026
„Mudslide survivors tell stories of loss, horror, hope“ (25.12.1999). d.relief.org. Čteno 27.2.2026
