Článek
V roce 1966 byli Maurice a Maralyn Baileyovi z anglického hrabství Derbyshire svoji už tři roky. Na první pohled měli všechno, co si mohl úspěšný pár té doby přát - dobrou práci, spolehlivé auto i roztomilý malý domek na předměstí s předzahrádkou a nízkým plůtkem. To jediné, co jim chybělo, bylo dítě, po pár letech marného snažení se už ale začali smiřovat s tím, že možná nikdy nepřijde. O to více přilnuli k sobě navzájem a kdo je znal, mohl potvrdit, že jim to spolu slušelo. Byli mladí, úspěšní a měli celý život před sebou - co víc si mohli přát?
Nikdo z okolí si nevšiml, jak moc jsou tím vším Baileyovi unavení. Do práce a zase domů. Domů a zase do práce. Povinnosti, zábava a spánek - a na všechno z toho pořád málo času. Zejména Maurice často opakoval, že ho ten bezútěšný koloběh zmáhá a přestává v něm spatřovat smysl. Svět, ve kterém mu dříve bylo tak dobře, mu najednou připadal nudný, bezútěšný a celý tak nějak zkažený. Dnes bychom asi řekli, že vyhořel, on sám se cítil unavený a prázdný a zoufale toužil po něčem, co mu vlije novou krev do žil. Chtěl zažít pravou svobodu, vykonat něco velkého, něco, k čemu by se dříve neodhodlal. Když konečně přišel na to, co by to mělo být, cítil se jako znovuzrozený.
Myšlenka na nový začátek na druhém konci světa v Mauricovi uzrávala dlouho. Protože vášnivě miloval plachtění, chtěl celou cestu absolvovat po vodě - a to nejen jako turista, ale jako kapitán lodi, kterou postaví podle svých vlastních představ. Protože miloval i Maralyn, požádal ji, aby odjela s ním, a ta bez sebemenšího zaváhání souhlasila. Jejich cílovou destinací se měl stát Nový Zéland.
Baileyovi byli dobrodruhové a snílci, ale nebyli to naivové. Na cestu za novým životem se důkladně připravovali celých šest let. Všechen svůj volný čas trávili tím, že studovali mapy, jízdní řády a lodní plány a propočítávali náklady, na jejichž základě pečlivá Maralyn sestavovala dlouhé seznamy zásob. Nakonec dali oba výpověď v práci, prodali svůj dřevěný bungalov i většinu svého hmotného majetku a za peníze z prodeje si postavili loď. Malou jachtu, která se měla stát jejich Noemovou archou, pojmenovali Auralyn, což je složenina jejich křestních jmen. Na její palubě pak v červnu 1972 opustili přístav v anglickém Southamptonu.
Čtyři měsíce na gumovém voru
Prvních devět měsíců se plavba odvíjela slibně. Z manželů Baileyových se vyklubali šikovní a přiměřeně sebevědomí námořníci, kteří dopředu promýšleli každý krok a dokázali si poradit s lecjakou nesnází. Podle plánu přepluli Severní Atlantik, vstoupili do Karibského moře a na konci února 1973 provedli svou jachtu Panamským průplavem. Jen pár dní poté, asi 250 kilometrů severně od Ekvádoru a přibližně na půli cesty mezi Panamským průplavem a souostrovím Galapágy, je ale potkalo něco, s čím dopředu nepočítali. Jejich trasa zkřížila migrační stezku velryb keporkaků a jeden z nich, pravděpodobně raněný nebo dezorientovaný jedinec, se svým mohutným tělem otřel o bok lodi. Náraz roztrhl pod hladinou díru o velikosti aktovky a tím fatálně poškodil trup lodi, která se začala pomalu plnit vodou.
Maurice a Maralyn se nejprve pokoušeli odsát vodu čerpadlem a ucpat díru prkny a látkou, oba tyto pokusy ale selhaly. Velice rychle jim došlo, že je zle. Jakmile se jachta začala naklánět na bok, nafoukli gumový záchranný vor a během deseti minut jej naplnili vším, co jim přišlo pod ruku. Z potápějící se jachty se jim podařilo zachránit několik barelů s pitnou vodou, 33 konzerv s hotovým jídlem a další trvanlivé potraviny, prázdné nádrže na pitnou vodu, kompas a několik malých předmětů, jako byly nože, světlice, plachty nebo špendlíky z lékárničky. Takto naložené plavidlo spustili na hladinu a pak už jen odevzdaně sledovali, jak jejich milovaná Auralyn mizí pod inkoustově modrou hladinou Tichého oceánu.
Ocitli se úplně sami v otevřeném Pacifiku. Zpočátku oba věřili v brzkou záchranu a uchovávali si optimistickou mysl - hráli karty, četli knihy a žertovali o mořské nemoci. Jak ale dny ubíhaly, jejich naděje slábla. Nejen, že pomoc nepřicházela, ale zásoby potravin se rychle tenčily a voda v barelech brzy došla. Materiální nedostatek manžele přiměl k hledání kreativních a mnohdy riskantních řešení. Aby nezemřeli žízní, zachytávali dešťovou vodu do prázdných nádob; protože to zdaleka nestačilo, pokoušeli se pít i mořskou vodu, což představovalo velké zdravotní riziko. Když dojídali poslední potraviny, vynalézavá Maralyn vyrobila rybářský prut ze zavíracího špendlíku a dvojice tak mohla do svého skromného jídelníčku zařadit i želvy a ryby. Sem tam se jim podařilo ulovit racka, který se nechal nalákat na kus sucharu; obojí jedli pochopitelně syrové. Hlad a žízeň ale nebyly jediné těžkosti, které museli snášet. Během plavby se setkali s delfíny i žraloky, byli vydáni na milost silným bouřím i prudkému slunci, které jim pálilo kůži k nesnesení, trpěli úplavicí a z neustálého vlhka se jim po těle rozesely bolestivé vředy. Posledních několik dní strastiplné plavby strávili neustálým dofukováním nafukovacího člunu, který se pomalu rozpadal.
Manželé Bailyovi nakonec ve svém gumovém voru přežili 117 dní. Za tu dobu je minulo sedm lodí, jejich signální světlice ale byly příliš slabé na to, aby si jich některá z nich všimla. Oceánské proudy je odnesly asi 2400 kilometrů severozápadním směrem, až byli dne 30. června 1973 konečně zachráněni posádkou jihokorejské rybářské lodi Weolmi 306.
Příběh jejich přežití chtěla Maralyn vyprávět jako anekdotu
Čtyři měsíce, které strávili uvězněni v chladných vodách Pacifiku, nebyly jen bojem o přežití, ale i velkou zkouškou jejich vztahu. Jak trefně poznamenala autorka jejich životopisu:
„Co jiného je manželství, než být s někým uvězněný na malém voru a snažit se přežít?“
Než Maurice potkal Maralyn, byl to plachý a úzkostný muž, jehož neradostné dětství vedlo k neurózám a odcizení od rodiny, která mu tolik ublížila. S Maralyn se seznámil přes společného známého, který ho požádal, aby šel dívku místo něj doprovodit na automobilové ralley. Maurice neměl s auty téměř žádné zkušenosti a ještě méně toho věděl o ženách, s Maralyn ale všechna jeho nejistota zmizela. Energická, veselá a upovídaná dívka jako by zaplnila přesně ta místa, ve kterých se ukrývaly jeho slabiny.
Jejich osobnosti do sebe zapadaly jako puzzle. On byl stabilní, ona kreativní. On přinášel do manželství jistotu, ona ho svou energií udržovala při životě. Každý sám o sobě byl přesným opakem toho druhého, dohromady k sobě ale skvěle ladili. Maurice byl ten typ člověka, který viděl sklenici vždycky raději poloprázdnou. Zatímco jeho žena vymýšlela, co dál, on propadal trudomyslnosti a pár dní po ztroskotání Auralyn se víceméně smířil s tím, že zemře. Maralyn později vyprávěla, že se tehdy podporovali vzájemně, pracovali jako tým a když jednomu docházely síly, druhý je měl za dva lidi. Maurice naproti tomu pořád dokola opakoval, že on byl ten, kdo se hroutil, a ona ta, kdo je oba - doslova a do písmene - držela nad vodou.
„Žádná část Maralyn nikdy nezpochybňovala, že přežijeme,“ tvrdil Maurice a dodával, že Maralyn plánovala příběh o tom, jak ztroskotali v Jižním Pacifiku, vyprávět přátelům jako roztomilou anekdotu. V hlavní roli měli být oni dva se svými pošetilými plány a velryba, která jim je jedním máchnutím ocasu zhatila. Je paradoxní, že Maralyn v té době neuměla plavat.
Z několikaměsíčního pobytu na moři vyvázli manželé Bailyovi traumatizovaní a fyzicky extrémně vyčerpaní. Každý z nich zhubl o dvacet kilo - byli tak slabí, že když je korejští rybáři vytáhli na palubu, neudrželi se na nohou. Jen fyzická rekonvalescence trvala měsíce, během kterých se museli znovu naučit chodit a přivyknout běžné stravě. Když se pak vrátili do Anglie, začala další těžká etapa jejich života - staly se z nich mediální hvězdy. Jejich psychika byla velmi křehká a tlak médií snášeli oba špatně (i když hovorná Maralyn o fous lépe, než křehký introvert Maurice). Jako součást autoterapie napsali a roku 1974 vydali knihu s názvem 117 Days Adrift (česky 117 dní na cestě), ve které detailně popsali svoje utrpení. O rok později se na oceán vrátili na palubě nové lodi Auralyn II.
Maralyn Bailey zemřela roku 2002 na rakovinu. Bylo jí 61 let. Zdrcený Maurice ji na věčnost následoval v prosinci 2018 ve věku 85 let.
ZDROJE:
Noble, Samantha: „My sister's months at sea after whale sank boat“ (15.3.2025). The Guardian. Čteno 24.2.2026
Sturges, Fiona: „Maurice and Maralyn by Sophie Elmhirst review – all at sea“ (14.2.2024). The Guardian. Čteno 23.2.2026
Young, Matt: „Maurice Bayley, who survived 117 days lost at sea with his wife, dies aged 85“ (24.11.2026). nzherald.co.nz. Čteno 23.2.2026
„How one couple survived a shipwreck and kept their marriage afloat“ (8.7.2025). npr.org. Čteno 23.2.2026
