Z církevní školy uprchli na ukradené lodi. Na záchranu z „ráje“ čekali nezletilí trosečníci celý rok

V roce 1954 spatřil světlo světa dystopický román Pán much (Lord of the Flies) britského spisovatele Williama Goldinga. Příběh školáků, kteří se po ztroskotání na pustém ostrově snaží nastolit řád a pravidla, aby je nakonec vlastní pudy přivedly k totálnímu chaosu a barbarství, se zařadil mezi nejzásadnější díla moderní literatury. Pán much čtenářům přibližuje vizi budoucnosti, ve které lidská přirozenost, primitivní instinkty a touha po moci rozbije křehkou civilizaci napadrť, a varuje: když premůžete svou podstatu a zachováte zákon a řád,  neskončíte jako kluci z ostrova. Golding nemohl tušit, že jen o několik let později svět oblétne zpráva, po které jeho pesimistické prognózy utrpí vážné trhliny. V září 1966 byla na ostrově Ata v jižním Pacifiku nalezena skupina chlapců, kteří o rok dříve zmizeli z internátní školy na asi 160 kilometrů vzdáleném ostrově Tongatapu. Tito chlapci nejen, že přežili strastiplnou cestu i ztroskotání na pustém ostrově, ale tváří v tvář nebezpečí projevili tak vysoký cit pro morálku, že tím Goldingovy teorie o zkaženém lidském jádře zpochybnili od samého základu.

Tongatapu je největší ze skupiny 171 ostrovů, na kterých se rozkládá polynéské království Tonga. Tonga byla až do roku 1970 pod faktickou kontrolou britské koloniální správy, na základě smlouvy o přátelství a ochraně, kterou s Velkou Británií uzavřeli už na začátku 20. století, si ale Tonžané jako jediný národ z celého Tichomoří udrželi suverenitu až do zániku Britského impéria. Britský vliv byl v Tonze i přesto dobře patrný. Britové zastávali stěžejní pozice v místní samosprávě, ovládali domácí trh a prostřednictvím misijních škol, které zakládali na čtyřech desítkách obydlených tonžských ostrovů, postupně přivedli celou zemi ke křesťanství. Jedinou z takových škol, která přežila až do dnešní doby, je anglikánská internátní škola sv. Ondřeje na ostrově Tongatapu, která se roku 1965 stala jedním z dějišť dnes už proslulého příběhu o náctiletých „trosečnících z Tongy“.

Luke Veikoso, „Stephen“ Tevita Fatai Latu, Sione Fataua, David Tevita Siola, Kolo Fekitoa a „Mano“ Sione Felipe Totau. Tak se jmenovali chlapci, kteří se během jedné červencové noci roku 1965 nepozorovaně vytratili ze svých kolejí na internátu sv. Ondřeje. Své pokoje opustili bez peněz, plánu i pořádné motivace - i když se jich na to později lidé nesčetněkrát ptali, nedokázali k okolnostem svého útěku říct nic víc, než že se zkrátka nudili. Všem jim bylo mezi 13 a 19 lety (podle některých zdrojů mezi 13 - 16 lety), pocházeli z milujících rodin a jejich školní výsledky nebyly vůbec špatné. Byla to jen banda obyčejných kluků, kteří netoužili po ničem jiném, než po čem touží děti po celém světě: zažít pořádné dobrodružství.

V záchvatu spontánního nadšení z toho, že se jim podařilo ze školy opravdu utéct, chlapci ukradli sedmimetrový rybářský člun a spustili se s ním na moře. S minimálními znalostmi o mořeplavectví a takřka bez přípravy se plavili asi deset kilometrů na sever od Togatapu, až našli místo, kde mohli zakotvit. Ještě během té noci ale přišla pohroma v podobě bouře, která přetrhla kotvící lano a zcela zničila kormidlo a plachtu. Chlapci se ocitli na širém moři v rozpadajícím se člunu a nezbylo jim nic, než se nechat unášet větrem, vylévat z paluby vodu a doufat, že se objeví pevnina. Trvalo neuvěřitelných osm dní a celých 320 kilometrů, než se před nimi vynořila naděje v podobě mlhavých obrysů ostrova Ata. Skočili do vody a dalších 36 hodin plavali ke břehu na prknech, která zachránili z potápějící se lodi.

Jako první dosáhl pevniny chlapec, kterému říkali Mano. Na pokraji sil a zkřehlý zimou nemohl ani stát, místo toho se plazil písečnou pláží do úkrytu pod stromy, kde čekal na své druhy. Jako zázrakem se k němu postupně připojilo všech pět jeho spolužáků. Všem z nich bylo jasné, že vyhráno zdaleka nemají. Ostrov byl velmi nehostinný a mladíci trpěli akutním nedostatkem jídla a vody. Aby ukojili hlad, lovili mořské ptáky na maso, a aby nezemřeli žízní, pili jejich krev. Jako úkryt před vydatnými dešti si vlastníma rukama vydlabali skromnou jeskyni. Jejich situace se zlepšila až po třech měsících, kdy ve vulkanickém kráteru v nitru ostrova objevili trosky vesnice Kolomaile, kterou původní obyvatelé opustili už v 19. století. Chlapci vesnici znovu zabydleli a rozšířili svůj jídelníček o divoké slepice, taro (kořenová zelenina typická pro asijské a oceánské kultury) a banány. Dešťovou vodu k pití shromažďovali v zásobních, které vydlabali z kmenů stromů. Jednomu z nich, Stephenovi, se dokonce podařilo pomocí dvou tyčí rozdělat oheň, jehož plameny potom skupina udržovala nepřetržitě po celý rok.

V tak extrémních podmínkách čelili náctiletí trosečníci větším výzvám, než je jen celodenní péče o ohniště. Byli si dobře vědomi toho, že musí efektivně spolupracovat, aby přežili, a tak si hned po ztroskotání vytvořili harmonogram, kterým se řídil každý jejich den. Lov, vaření, údržba přístřešků, modlitba a spánek - vše mělo svůj čas a místo. Jednotlivé úkoly si rozdělovali po dvojicích a v jejich plnění se pravidelně střídali. Zatímco jedna dvojice sháněla potravu, druhá pracovala v improvizované kuchyni a třetí držela stráž. Všechny úkoly plnili soudržně, s ohledem na slabší členy skupiny, bez soupeření a s důrazem na čistou komunikaci bez manipulací, lží a touhy po moci. Instinkty chlapcům napovídaly, že když přestanou fungovat jako tým, zemřou, proto stejně příkladně jako denní rozvrh dodržovali i tzv. pravidla hádek, v souladu s kterými řešili konflikty. Aby nepropadali beznaději a udrželi si morálku, po večerech hráli hry, povídali si, zpívali vlastní písně a drnkali na primitivní kytaru, kterou sami vyrobili. Klíčovými principy pro udržení tohoto křehkého společenství se staly ideály rovnosti, solidarity a laskavosti. Zatímco školáci z Goldingova románu se pod nadvládou svých nízkých pudů na ostrově přeměnili takřka v divou zvěř, kluci z Tongy dokázali na svém ostrově hladce přežít celých 15 měsíců, aniž by ztratili špetku ze své lidskosti.

Podle některých komentátorů vytvořili tonžští chlapci na ostrově Ata „ideální společnost“ a „novodobý ráj“. Pro ně samotné byl ostrov pochopitelně rájem ve velikých uvozovkách; každý den se ostatně modlili za to, aby je z něj někdo vysvobodil. Během více než roku stráveném na ostrově se pokusili o útěk pouze jednou. Jejich důmyslně sestrojený vor ale nezvládl poryvy větru a potopil se po necelých dvou kilometrech plavby. Chlapci se museli vrátit zpátky a čekat na spásu, která přišla až za celý jeden rok.

Dne 11. září 1966 zakotvila u břehů ostrova Ata australská rybářská loď Just David. Její kapitán Peter Warner uviděl dalekohledem neotesané nahé chlapce, jak se procházejí po břehu neobydleného ostrova, a rozhodl se k nim přiblížit. Počínal si opatrně - členové posádky ho varovali, že na pustých ostrovech se zvyknou ukrývat zločinci na útěku před zákonem. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že nejde o nebezpečné kriminálníky, ale o pohřešované teenagery ze školy sv. Ondřeje, které už v jejich zemi dávno oplakali. Všichni trosečníci byli navíc naprosto zdraví a nejevili známky fyzického strádání. Jejich návrat do civilizace byl v království Tonga oslavován jako Boží zázrak.

ZDROJE:

Bregman, Rutger: „The real Lord of the Flies: what happened when six boys were shipwrecked for 15 months“ (9.5.2020). The Guardian. Čteno 10.9.2025

Williams, Holly: „A real life Lord of the Flies: The 50-year-old story of a group of teens stranded on an island“ (4.4.2021). CBS News. Čteno 8.9.2025

Williams, Tom: „Tonga Castaways: The real Lord of the Flies“ (26. 8.2023). lostislandsurvival.com. Čteno 9.9.2025

Wright, Emily: „The deserted island deep in the Pacific where six teenagers were stranded for 15 months“ (28.9.2024). Express.co.uk. Čteno 8.9.2025