Článek
V domově pro osoby se zdravotním postižením (lidově zvaném též "déozetpéčko") žije mladý muž. Říkejme mu třeba Karel. Karlovi je asi třicet let, rád si prohlíží sportovní časopisy a každé úterý chodí do výtvarných dílen. Motá tam bavlnky a stříhá tvary z barevného papíru.
Karel užívá hromadu léků. V sedm ráno, v osm ráno, ve dvanáct a v sedm večer. Mentální postižení, se kterým se narodil, sice neumí vyřešit žádný z nich, v podstatě na každý z jeho nepříjemných projevů ale existuje samostatná tabletka. Na výkyvy nálad a afektivní záchvaty má Karel antipsychotika a benzodiazepiny, na epilepsii antiepileptika, na nespavost narkoleptika. K tomu taky bere něco na celkové zklidnění a něco, co mu má potlačit neutěšitelnou chuť k jídlu. Není toho málo, pro Karla je to ale nezbytná součást denní rutiny.
Když dospíval, vypadal Karel podobně jako ostatní teenageři. Vysoký, šlachovitý chlapec s rukama jako lopaty a osvalenýma nohama. Už jako teenager se při chůzi nepatrně kolébal a hrudník měl trochu moc propadlý, ale i tak. Když mu na bradě poprvé vyrašilo strniště, byl pyšný jako každý jiný kluk. Dnes, o půl života dále, mu z této mladické podoby nezbylo skoro nic. Z vytáhlého Karla se stal kulatý Karel. Přibral na místech, na kterých normálně přibírají hlavně ženy, a jeho dříve tvrdé tělesné rysy jakoby změkly. Má teď široké, žensky tvarované boky i hýždě, tuhé černé vousy mu přestaly růst a zbylo z nich jen řídké chmýří pod nosem. Hlas mu zvláštně přeskakuje a výměnou za ztrátu ochlupení mu narostla ňadra.
„Ty máš prsa větší než já,“ směje se pečovatelka a Karel jenom přikyvuje. Neví, že to je špatně, že jeho tělo takhle vypadat nemá. Přesto se to stalo. Karel sice neví, ale všiml si, že je něco jinak. Děvčata se mu nějak přestala líbit a trička mu nesedí tak jako předtím. Poznámky pečovatelek o tom, jaká má prsa, se mu asi nelíbí. Libido mu kleslo, masturbuje málo a když už, tak nedokáže vyvrcholit. Zkuste masturbovat, aniž byste vyvrcholili. Opakovaně. Dlouhodobě. Od osmnácti pořád.
Mezi všemi těmi léky, které Karlovi pečovatel čtyřikrát denně vysype do rozevřené dlaně, se totiž v posledních letech pravidelně objevuje i Androcur: nenápadná bílá tabletka s velkou mocí.
Nedostatek zdrojů, informací i kapacity
Že jste o Androcuru ještě neslyšeli? Není divu - běžně se s ním jen tak nesetkáte. Jedná se o preparát potlačující produkci mužského pohlavního hormonu testosteronu, který je u mužů zodpovědný jednak za rozvoj pohlavních znaků, jednak za funkčnost libida. Jeho využití je poměrně pestré: předepisuje se trans ženám, které procházejí tranzicí, mužům při rakovině varlat, v omezených dávkách také ženám trpícím hormonální nerovnováhou. Zdaleka nejvíce uživatelů ale tvoří muži, u kterých má z opodstatněných důvodů potlačit chuť na sex. Do této kategorie se vedle sexuálních delikventů, parafiliků a hypersexuálů nešťastně zařadili také muži s mentálním postižením.
Země západního světa se už ve druhé polovině 20. století shodly na tom, že předepisování Androcuru jako léčby pro muže s mentálním postižením je eticky nepřijatelné. Má to svůj dobrý důvod - je třeba si otevřeně říct, že touhy, které má Androcur u mužů s postižením „vyléčit“, samy o sobě většinou nejsou patologické. V otázce sexu se tito muži během dospívání potýkají s podobnými nástrahami, jako jejich zdraví vrstevníci. Puberta je pro všechny obdobím velkých výzev; těla se mění, rostou, sílí, zvětšuje se i zájem o opačné (nebo i stejné) pohlaví a o sex obecně. Zdravý kluk v tomto citlivém čase sice někdy tápe, může se ale opřít o svůj dobře fungující mozek, funkční sociální vazby a zdroje informací. Kluk s postižením má buď málo, anebo nic z toho. Málo informací, málo zdrojů, málo kapacity. Bez citlivé edukace pak hravě dojde k tomu, že šestnáctiletý mladík s IQ pod 50, kterému nikdo nevysvětlil ani to, jak má bezpečně masturbovat (naopak za to ještě mnohdy dostával přes ručičky, protože má přece rozum pětiletého děcka a pětiletá děcka tohle nedělaj), si stáhne kalhoty v parku před cizí slečnou. Takové jednání je právem hodnoceno jako sexuální obtěžování a tak zoufalí rodiče vezmou nepřístojně se chovajícího synka k sexuologovi. Ten se vytasí s řešením: Androcur. Lék, který potlačí sexuální puzení a zajistí, že kluk už penis venku vytahovat nebude. Nikdo se nemůže divit, že rodiče a opatrovníci, kteří už si s klukem užili své a nikdo jim nic lepšího neporadil, tuto možnost vesměs vítají.
Lpíme na instantních řešeních
Fakt, že nejsme schopni se sexualitou lidí s postižením na celostátní úrovni systematicky pracovat, se odráží i ve faktu, že Česká republika je jednou z mála zemí vyspělého světa, která Androcur za účelem chemické kastrace mužů s postižením dále aktivně používá. Předloni ho u nás užívalo kolem sedmi set mužů s mentálním postižením, většina pochopitelně bez svého vědomí i souhlasu. Co víc - navzdory četným rizikům se Androcur dává k užívání i nezletilým pacientům, kterým se ale podle pokynů výrobce předepisovat nesmí. Za posledních patnáct let se takových nezletilých našlo několik set a mně se moc chce zeptat, kde jsou bojovníci proti těm „transgenderovým ideologiím“ a hormonálním terapiím mladistvých, když je potřebujeme. Snižovat testosteron a znefunkčňovat pohlavní orgány klukům, kteří jsou a chtějí zůstat kluky, není jen nesprávné - je to hluboce nelidské.
Je až paradoxní, že efekt Androcuru, který tak vítají trans ženy, je naprostou katastrofou u mužů, kteří se se svým biologickým pohlavím ztotožňují. Není to o nic menší katastrofa, pokud se děje lidem, kteří svou pohlavnost neprožívají běžným způsobem. Nemyslím si, že jsme nějak zvlášť vysazení na vymýšlení blbých řešení pro trans lidi a lidi s postižením. Jak nás znám, spíše lpíme na instantních řešeních, která už za nás někdy někdo vymyslel - a protože kastrace určité řešení přece jen přináší, tak prostě kastrujeme, koho můžeme. Špatná cesta, taky cesta.
Pro muže s postižením ale kastrace žádná cesta není. Je to odbočka kamsi do temné rokle, ve kterém člověk ztratí část svého já. Pořád věřím, že vyspělost civilizace se pozná podle toho, jak se stará o své nejslabší, a že našim úkolem je pomáhat lidem se najít, ne je systematicky ztrácet.
ZDROJE:
Třešňák, Petr: „Když klukům rostou prsa“ (5.12.2023). Respekt.cz. Čteno 24.6.2025
https://www.detiuplnku.cz
https://www.nebudnanule.cz
