Hlavní obsah
Lidé a společnost

Za rakovinu prsu si mohou ženy samy, tvrdí česká lékařka. Škoda, že o tom nevěděly naše babičky

Foto: Robert Lunak for Studio Roosegaarde/Wikimedia Commons/Creative Commons Attribution 2.0

Ilustrační obrázek.

O ženskosti, rakovině a o tom, co by na to všechno řekla moje prababička.

Článek

Možná už jste to zaznamenali na sociálních sítích.

„Ta moderní, úžasná doba nás zbavuje ženství,“ vysvětluje česká lékařka Miroslava Skovjasová v pořadu Galerie osobností , co je podle ní jednou z příčin narůstajícího počtu případů rakoviny prsu. „Mnohé ženy se bojí být ženami. Vyjděte na ulici a podívejte se, kolik žen má sukni.“

„Kolik žen dneska dokáže říct: Tohle nezvládnu, miláčku, pomoz mi. Na to nemám,“ dodává s tím, že dnešní ženy jsou vytlačovány ze své ženskosti, mateřskosti a křehkosti."

Výroky by to byly maximálně k pousmání, kdyby ovšem jejich autorkou nebyla lékařka, která ve své odborné praxi pracuje především s ženami (a co hůř - s onkologicky nemocnými ženami). MUDr. Skovjasová odvedla (a dosud odvádí) skvělý kus práce na poli preventivní ženské medicíny, položila základ moderního screeningu rakoviny prsu a stála u zrodu tuzemské sítě mammacenter. To, že v České republice od devadesátých let raketově klesla úmrtnost na rakovinu prsu, je do velké míry právě její zásluha.

Babička by si myslela, že jste se zbláznili

Moje prababička, rok narození cca 1910, na sebe jaktěživ nic jiného než sukni nevzala. Byla to prostá, bodrá žena z vesnice, co každý den vyvářela a vypékala, házela prasatům a pletla svetry z kousavé vlny liptovských ovcí. Nikdy v životě nikam nevycestovala, nebudovala kariéru, byla v domácnosti a oddaně pečovala o dvojciferný zástup vlastních i vyvdaných dětí. Byla ženská, byla domácká, starala se o krb a dělala to teplo domova.

Kromě toho všeho moje prabába taky sekala dřevo, sama si omítla dům a řídila kombajn. Když si vzala do hlavy, že slepice potřebují nový kurník, ani by ji nenapadlo čekat, až se praděd vrátí z práce. Postavila si prostě nový, svýma vlastníma rukama (které v mých představách byly vždycky staré a vrásčité), od základů až po stříšku. Když bylo třeba vybetonovat chodníček na dvorku, volila stejnou strategii. Nevěděla to, co ví dnešní obránci tradičních hodnot - totiž to, že to dělat nemůže a nemá. Ještě v devadesáti jí v komoře na háčku vedle spodničky visely velké ochranné brýle, aby si nepoškodila svoje přenádherné pomněnkové oči, když šla svářet. Dodnes ji vidím, jak plísní svoje syny, že ty trubky, které jí přivezli ze Západu, když se otevřely hranice, stojí úplně za prd.

Prabába je moje hrdinka. Když se řekne „ženská energie“, vybavím si ji. Její život ani vzdáleně nepřipomínal idylu, on totiž život na vesnici v té době žádná idyla nebyl. Prabábinu tradiční rodinu tvořil kromě Boha, jejího muže a dětí také blíže neurčený počet levobočků, které praděd bez velkých cirátů nasázel po vsi. V době, kdy antikoncepce nebyla ani podpultové zboží, nic neobvyklého. Součástí tradiční ženské role mojí prababičky bylo tento stav přijmout, držet ústa a krok, strpět a vydržet naprosto všechno a u toho dřít každým způsobem, jakým člověk dřít může. To, aby byla silná (a v každém směru silnější než muž), bylo naprosto elementární očekávání spojené s její sociální rolí na vesnici před polovinou 20. století. Kdybyste mojí prababičce vyprávěli o tom, že její ženství spočívá v něze, křehkosti a fyzické slabosti, nejspíš by si myslela, že jste se zbláznili. Zkuste ženské takového ražení říct, že je slabší, protože její muž má více testosteronu a v posilovně uzvedne těžší závaží. Zkuste to jednou.

Obecné principy v konkrétních případech nefungují

Moje prababička se dožila skoro sta let. Zemřela tak, jak žila - v zástěře a v pohybu. Měla jsem to štěstí, že jsem ze čtyř svých prababiček zažila tři. Ty další dvě, které jsem znala, byly typické velkoměstské paničky. Vždy navoněné, čisté, ženské. A silné úplně stejně, jako byla silná udřená stařenka z venkova. I ony zažily bídu a hlad, i ony rodily své děti v bolestech, které si jejich muži nedokázali ani představit. I ony se dožily relativně vysokého věku, a byly by žily dál, kdyby je předčasně nezabila rakovina. Jedna z nich přišla před koncem života o obě ňadra. Kdyby nebyla tak paličatá a chodila na preventivky, mohla se na stará kolena v ordinaci setkat třeba tady s paní doktorkou Skovjasovou.

Miroslava Skovjasová zdůrazňuje, že jde o její „naprosto osobní názor“. Domnívám se, že pokud lékařka z mammacentra veřejně sdílí své domněnky o příčinách rakoviny prsu, nejedná se z principu nikdy o osobní názor. Od lékaře, jakkoliv dobrého, čekáme profesionalitu v tématech, které se jeho profese přímo dotýkají. K této profesionalitě patří i schopnost kvalitně odargumentovat své myšlenky a zdržet se dojmologie. Teorie o tom, že ženský a mužský princip potřebuje sytit, aby fungoval, a když nefunguje, je z toho rakovina, nejsou vědecké, nejsou medicínské, nejsou evidence based. To je prostě ezoterika jak blázen.

Jakkoliv nejsem ctitelkou bezbřehého libertarianismu a modernistického optimismu, ta „moderní úžasná doba“ dobře poukazuje na jednu věc: to, čemu říkáme „mužský a ženský princip“, je velice tvárné. Jsme lidi. Pro každého z nás znamená ženství a mužství něco jiného. Každý z nás je unikátní, každý vyzařujeme jinou vztahovou energii, ke které hledáme kompatibilní protějšek. Fór je v tom ho najít a nasytit svoje unikátní mužství i ženství tím, čím nasytit potřebuje, aby to dobře fungovalo. Unikátně, dohromady. Soudobý individualismus zdůrazňuje jednu velkou pravdu: představy o nějakých obecných principech, jak o nich mluví doktorka Skovjasová, v individuální praxi nefungují. Neudržují páry a rodiny šťastné a funkční, nezajišťují pohodu a tělesné zdraví. Nevěříte? Podívejte se do historie.

Ony se totiž, paní doktorko, moderní ženy nebojí být ženami. Naopak, mají tolik odvahy, že se nezdráhají konstrukci své ženskosti zpochybnit. Podobných žen, jako byla moje prababička, jsou plné dějiny. Nevím o jediné historické epoše, ve které by ženy vypadaly tak, jak si je malujeme dnes - jako mix Sněhurky, Popelky a Panny Marie.

Škoda, že o tom, jak být křehké a ženské podle dnešního stereotypního vzoru, naše babičky nevěděly. Možná by i ony zásadně přehodnotily svou ženskost a žilo by se jim snáze. Anebo by si možná jen zaťukaly na čelo.

ZDROJE:

Kubík, Jiří: „Ženy se svým ženstvím bojují. I proto je rakovina na vzestupu, říká lékařka“. seznamzpravy.cz. Čteno 23.8.2025

„MUDr. Miroslava Skovajsová Ph.D.“. zdravaprsa.cz. Archív. Čteno 23.8.2025

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz