Článek
Nedávno médii proběhl příběh dítěte, které se narodilo bez plně vyvinutých končetin a diskuse pod článkem se rychle zaplnily necitlivým obviňováním lékaře i maminky.
V první části shrnuji dostupné lékařské poznatky. Druhá část je antroposofický výklad, tedy duchovní pohled, nikoli diagnóza ani náhrada lékařské péče.
Co říká konvenční medicína
Většinou to není jedna příčina, ale souhra velmi vzácných okolností.
Mezi nejčastější příčiny patří:
- Genetická příčina: chyba v genetickém návodu pro vývoj končetin, často zcela nová mutace, která v rodině nikdy předtím nebyla. Není to nic, co by rodiče způsobili svým chováním.
- Syndrom amniových pruhů: v děloze se utrhnou vlákna plodových obalů a omotají se kolem vyvíjející se ručičky nebo nožičky jako gumička a přeruší její růst. Je to čistě náhoda.
- Cévní příhoda: dočasné přerušení přítoku krve do vyvíjející se končetiny.
- Vnější vlivy, teratogeny: faktory, které mohou během těhotenství poškodit vývoj plodu. Dnes je to díky kontrole léků extrémně vzácné, ale rizika stále existují: některé léky, drogy, alkohol ve vysokých dávkách v kritickém týdnu těhotenství, těžké virové infekce matky v prvním trimestru nebo špatně kompenzovaná cukrovka matky.
Právě proto je dnes tak přísně hlídáno to, co způsobila thalidomidová aféra, lék na nevolnost v 60. letech.
Proč to nezachytí prevence?
Končetiny se zakládají mezi 4. a 8. týdnem těhotenství. Zabránit vzniku samotnému většinou nejde, protože k chybě dojde dříve, než se na ni dá přijít.
V Česku je hlavní morfologický ultrazvuk kolem 20. týdne. U fokomelie nejsou končetiny úplně pryč, ale chybí dlouhé kosti. Ručičky a nožičky jsou výrazně zkrácené a přichycené blízko trupu. Na ultrazvuku to může vypadat, že má miminko jen ruce zkřížené na hrudníku nebo nohy schované pod sebou.
Obraz zhoršuje poloha plodu, málo plodové vody, vyšší váha maminky nebo jizvy na děloze. Ultrazvuk není fotka, je to vyšetření v reálném čase, závislé na zkušenosti lékaře a na přístroji.
Protokol říká „ověřit přítomnost čtyř končetin“, ale když lékař vidí pahýly a vyhodnotí je jako končetiny v nešťastné poloze, zapíše je jako přítomné. Medicínsky se za pochybení považuje až to, když je prokazatelné, že při správném postupu musela být vada viditelná. U polohových vad a fokomelie soudní znalci často uznají, že záměna je možná.
I při standardní péči tak může rodina odejít z porodnice s úplně jinou realitou, než na jakou se celé těhotenství připravovala. Pro celou rodinu je to traumatizující informace.
Co k tomu dodává antroposofie
Antroposofie rozlišuje fyzické tělo, to, co vidíme na ultrazvuku a co lze změřit, a éterické tělo, někdy nazývané životními nebo formativními silami. Je to jakýsi plán, předobraz, podle kterého má fyzické tělo vyrůstat.
Z tohoto pohledu může éterický obraz končetiny zůstat zachován, i když se fyzicky nevytvoří. Proto antroposofie popisuje jevy jako pocit fantomových končetin u dětí, které se tak narodily, dítě se snaží uchopovat, i když fyzicky nemá čím.
Konvenční medicína éterické tělo jako měřitelnou strukturu neuznává. Fantomové vjemy vysvětluje činností mozku, mozková mapa pro ruku nebo nohu se založí už v raném vývoji a mozek ji pak používá, i když fyzická ruka nedoroste.
Oba pohledy tak vlastně popisují podobnou zkušenost, jen jiným jazykem: že člověk narozený bez končetin se vnitřně nevnímá jako „neúplný“, jeho prožívání pohybu a záměru je celistvé.
Konvenčně řekneme „chyba formace mezi 4. a 8. týdnem“, ale to nevysvětlí tu zkušenost, kterou popisují rodiče, že dítě se chová, jako by tu ruku mělo. Že se směje celým tělem, sahá celou svou vůlí.
Léčebná eurytmie
Antroposofická medicína se proto snaží terapeuticky pracovat s éterickým obrazem, který zůstává celistvý.
V léčebné eurytmii se s dětmi narozenými s fokomelií nebo amelií nepracuje tak, že by se „cvičila ruka, která není“. Pracuje se s celým člověkem. Každá hláska a každý eurytmický gestus má vztah k nějaké části těla. Pro končetinový systém jsou klíčové souhlásky, které vyjadřují uchopování a vůli, třeba B, L, M.
I když fyzická ruka chybí, dítě dělá pohyb celým trupem, pohledem, dechem. Terapeut vede pohyb tak, aby dítě prožilo „já uchopuji, já jdu“ v éterickém těle. Často se používá velký pohyb celého těla v prostoru, kdy pahýl nebo trup opisuje tvar celé končetiny.
U těchto dětí je hodně důležité zažít, že jejich vůle může působit do prostoru. Místo potlačování toho, že dítě cítí ruce, se s tím pracuje vědomě: „Ano, ty ruce tam v éterickém smyslu jsou, pojďme jim dát směr.“ Pro rodiče je to často velmi úlevné, je to potvrzení celistvosti.
Léčebná eurytmie se v Česku i v zahraničí vždy dělá jako doplněk k běžné rehabilitaci, fyzioterapii, ergoterapii, péči o pahýly a nácviku s protézami. Nenahrazuje je. A vždy ji vede certifikovaný léčebný eurytmista na doporučení lékaře antroposofické medicíny.
Duchovně-vědecký pohled
Z duchovně-vědeckého pohledu antroposofie si duše před narozením nevolí lehkou cestu, ale tu, která jí dá to, co potřebuje pro příští krok.
U fokomelie se v tomto pohledu často mluví o dvou věcech:
Duše, která přichází s tak velkou překážkou v systému vůle, má podle tohoto pohledu mimořádně silné Já. Potřebuje se naučit působit do světa bez opory fyzické páky. Učí se čisté vůli, chtít, milovat, tvořit, aniž by měla k dispozici běžný nástroj. To, co my ostatní děláme automaticky rukou, musí ona udělat celou svou bytostí. Proto ty děti často působí tak celistvě a radostně, jejich Já musí být přítomné všude.
A za druhé, jako příprava na příští inkarnaci: síly, které se v jednom životě nemohou vtělit do fyzického, se neztratí. Zůstanou jako posílené éterické schopnosti. Když v tomto životě zůstane éterický obraz končetin neuskutečněn, stane se v příštím životě zdrojem mimořádné léčivé nebo formativní síly. V antroposofickém výkladu se říká, že lidé, kteří v minulém životě prožili takovouto překážku, přinášejí si do příštího života velkou schopnost léčit právě končetinový, volní systém u druhých, jako terapeuti, eurytmisté, lékaři.
Není to tedy „musím si to odpykat“, ale „chci si vybudovat sílu, kterou budu potřebovat později“.
Právě toto vnímání je v léčebné pedagogice považováno za klíčové. Dítě s tak silným osudovým záměrem si podle antroposofie volí rodiče, kteří jsou schopni ten éterický obraz celistvosti vidět a podržet, i když okolí vidí jen omezení a prázdnotu. A rodiče se skrze tuto zkušenost učí tomu, co antroposofie nazývá skutečnou láskou k druhému člověku: milovat ne to, co je hotové a funkční, ale to, čím se teprve chce stát a co je zatím jen v éterickém.
Proto se v camphillech a v léčebně-pedagogických zařízeních vždycky pracuje s celou rodinou. Neopravuje se dítě, ale posiluje se společenství, které ten jeho budoucí obraz unese.
Když vidíme, s jakou láskou chová maminka své tělesně postižené miminko, můžeme věřit, že mu bude po celý svůj život oporou a její dítě jí to bude láskyplně vracet.
Tento text jsem nenapsala proto, abych soudila. Rodinu osobně neznám a nevím, co přesně se v jejich případě stalo. Jméno, ani fotografii dítěte nezveřejňuji. Napsala jsem ho proto, že mě ten příběh zasáhl a donutil mě podívat se na něj ze dvou stran, které se u nás většinou nestřetávají: z pohledu konvenční medicíny, která popisuje, jak a proč k vývojové vadě dochází, a z pohledu antroposofie, která se ptá, jak s takovým osudem pracovat duchovně a terapeuticky.
Zdroje:
Radomil Hradil: Průvodce českou antroposofií
Walthr Bühler: Anthroposofie jako požadavek naší doby
Dr. Michaela Glöckler : Hovory o dětech
Rudolf Steiner: Duchovněvědecká nauka o člověku
Rudolf Steiner: Eurytmie jako viditelná mluva
