Cesta k nesmrtelnosti existuje již odpradávna

Článek je typickým pokusem technokraticky zaměřeného autora, jak vysvětlit hlubokou duchovní a dosud nezodpovězenou mysteriozní otázku lidské nesmrtelnosti.

Bohužel je to cesta nesprávná a zavádějící.

Omylem už je přikládání fyzickému mozku schopnosti, které v něm nesídlí. Lidský mozek je pouze fyzické zrcadlící zařízení, které v člověku odráží myšlenkový svět, jímž jsme obklopeni.

Zrovna tak jako lidská bytost, která je složena ze čtyř bytostných článků, z nichž jen jeden, fyzické tělo, je viditelný.

Po celou dobu vědomého vývoje lidstva bylo poznání považováno za něco, co člověka spojuje s duchovým světem. Poznání žilo v umění i v náboženství, ze kterého pocházelo vědění, že duše je nesmrtelná. Evoluce vědomí pokračovala vývojem až k bodu, kdy smysly a usuzující rozum v poznávání přírody překryly porozumění pro to, jakým způsobem v dřívějších dobách k poznání docházelo.

A vítězstvím vědeckotechnické revoluce v polovině 19. století se vhled do duchovního světa zcela zamlžil a proto získávat z něho informace dokáže pouze jedinec, obdařený schopnostmi nadsmyslového vnímání.

Arabismus, který v 6.století n.l. pronikl do evropského duchovního života, nedovoloval poznávajícím duším přístup ke světu ducha. Podnítil předčasnou působnost intelektu, který chápal jedině vnější přírodu. A ukázalo se, že tento arabismus je velice mocný. Když někoho uchopil, začala se jeho duše zmocňovat - z velké části neuvědomovaná - pýcha. Cítil moc intelektualismu; ale necítil neschopnost pouhého intelektu proniknout do skutečnosti.

Tento stav trvá dodnes a vlastně uchopil všechny vrstvy přírodovědeckého poznání.

Proto je dnes tak těžké přijmout poznání, že po odložení našeho smrtelného fyzického těla, odcházejí do duchovního světa zbylé tři články naší bytosti a to tělo éterné, (životní), astrální, (duše) a „Já“ člověka, které je její korunou.

Člověk zemře. A před jeho duší se ocitá celý uplynulý život ve velkém vzpomínkovém obraze. Éterná, životní substance se poté rozptýlí po celém světovém éteru, ale zůstává jakýsi výtažek. Je to tzv. kauzální tělo, které si člověk přenáší do svých budoucích inkarnací a co tvoří části jeho minulé i budoucí osobnosti. Astrální tělo, (duše), je natolik vyspělé, nakolik se nenechá vláčet pozemskými smyslovými žádostmi a hledá spíše nadšení v předmětech krásy a harmonie, soucitu a lásky k bližnímu.

Když se spojí kauzální tělo s částí zpracovaného astrálního těla, prožívá se ve vyšších světech. Zde člověk sám, veden vyššími bytostmi, pracuje na přetváření Země z duchovních světů.

Znovuvstoupení do pozemského bytí přitahuje člověku astrální substanci, která je uspořádána úměrně silám, které jsou činné v duši a odpovídají tomu, co duše v dřívějším životě zpracovala. Tak člověk sám vytváří své astrální tělo.

Pokud se v životě vyskytuje disharmonie a nespokojenost, pochází to z nesouladu astrálního, éterného a fyzického těla.

Tak si všechny žijící duše v sobě nesou celý komprimát všech prožitých životů od počátku věků se všemi svými schopnostmi, talenty a morálním vybavením, jakož i poklesky, sklony k nemocem a amorálnímu jednání.

Až dlouhou řadou životů, kdy odkládá svá fyzická těla a zároveň pracuje na zušlechtění své duše, pomalu dospěje člověk ke svému duchovnímu cíli a s ním i celá planeta Země. Ale cesta je ještě dlouhá.

Zdroj:

https://rsarchive.org/Search.php?q=noon&start=50