Sluneční mysterium Poslední večeře

Na Zelený čtvrtek, den před oslavou svátku pesach, který v roce 33 připadl na Velký pátek podle židovského lunárního kalendáře, se v coenaculu, na místě bývalé Melchisedechovy svatyně, konala Poslední večeře ve smyslu nadcházejícího Slunečního mysteria, za účasti dvanácti apoštolů, jako článků duchovního Slunce s Ježíšem Kristem jako centrální bytostí.

Na této Poslední večeři se nepodával beránek, jak bylo zvykem v hebrejské tradici, ani se nepilo víno, ale přijímaly se čisté sluneční produkty, chléb a šťáva z hroznů. A to podle učení velkého Slunečního zasvěcence Melchisedecha, který byl vůdcem centrálního Slunečního orákula již ve staré Atlantidě.

Odklon od židovských tradic starého měsíčního náboženství Jehovy započal pro Ježíše Krista již křtem Janem Křtitelem v řece Jordánu.

Z okultního hlediska byli Jan Křtitel a Ježíš Kristus již v době před svým narozením pod zvláštní ochranou velké Sluneční lóže.

Nazorejský duchovní proud, ke kterému patřil Jan Křtitel, byl velmi starým řádem a stál od počátku mimo tradiční život a mimo zvyky celého židovstva. Že bude Ježíš patřit k řádu Nazorejských, (Nazaretských), je předpovězeno již v Matoušově evangeliu: „A přišel a usadil se v městě zvaném Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: Bude nazván Nazaretský“ (Mt 2,23).

V řádu platilo přísné vegetariánství a naprosté zřeknutí se alkoholu ze zkvašených hroznů. Proto je též chybný překlad z evangelia, že se Jan Křtitel na poušti živil kobylkami a medem lesních včel. Správný překlad zní „svatojánským chlebem“.

Nazorejci se také distancovali od krvavých obětí o svátku pesach, jak bylo zvykem v židovském národě, od doby kdy Abrahám obětoval místo svého syna Izáka, beránka. Nazorejsko-esejské zasvěcení praktikovalo také absolutní vegetariánství a zřeknutí se jakéhokoli požívání alkoholických nápojů.

Ti, kteří zřeli při Janově křtu imaginaci beránka, se stali z žáků Janových učedníci Kristovi. Po Janově smrti učí Ježíš Janovy učedníky, tak, jak to činil on.

V předkřesťanských dobách lidé věděli, že v krvi a těle působí božství a když krev proudí z žil člověka nebo zvířete, že se vlastně vrací nazpět k bohům, jako jejich vlastnictví. Proto se ve starých dobách konaly krvavé oběti. A tak se stávalo, podle židovské tradice, že při každé slavnosti pesach byly v chrámu poráženy tisíce beránků. Tato oběť krve měsíčnímu bohu Jehovovi byla v kontrastu s prolitou čistou krví Beránka božího Ježíše Krista jako oběti pro všechny lidi.

V řeckých originálech evangelií se nikde nenachází v popisu Poslední večeře slovo „beránek“, „obětovat“ „porazit“, „zabít“, ale pouze se poukazuje na vlastní tajemství Poslední večeře.

A proto při Poslední večeři musela nastat proměna, transsubstanciace slunečních sil, chleba a hroznové šťávy dříve, než přešly do lidské krve, protože v krvi působí ještě staré měsíční síly.

Pokud se meditativně zahloubáme do Leonardova obrazu Poslední večeře, a necháme na sebe působit jeho tajemství, můžeme nabýt dojmu, že ten, kdo jej maloval, byl slavnostní večeři nějakým způsobem přítomen.

Poslední večeře se tak stala mystickou skutečností reálné proměny substancí Země v Kristově těle a krvi.

Zdroje:

https://rsarchive.org/Search.php?q=noon&start=50

Sergej Oleg Prokofjev: Mysterium zmrtvýchvstání ve světle antroposofie

A Země se stane Sluncem

Rudolf Steiner: Od Ježíše ke Kristu