Článek
Starověcí filozofové snili o elixíru života. Alchymisté zase hledali kámen mudrců. Moderní věda by však mohla nabídnout něco mnohem podivuhodnějšího než jakýkoliv magický lektvar: možnost digitalizace lidského vědomí. Co kdyby naše myšlenky, emoce, vzpomínky a osobnost mohly být zkopírovány do počítače jako běžný soubor? Co kdyby naše já mohlo přežít smrt těla a být znovu nahráno do nového, zdravého organismu nebo dokonce do robotického trupu?
Tato vize už není jen námětem hollywoodských filmů. Vědci po celém světě zkoumají možnosti mapování mozku, umělé inteligence a biotechnologií, které by mohly lidstvu otevřít cestu k faktické nesmrtelnosti. Otázka už není pouze technická, je především filozofická a etická, ale nejprve se pojďme podívat na to, jak by takový technologický zázrak vůbec mohl fungovat.
Technologie přenosu vědomí
Lidský mozek je nejkomplexnější struktura, kterou známe. Obsahuje přibližně 86 miliard neuronů propojených biliony synapsí, které společně vytvářejí to, čemu říkáme vědomí, osobnost a já. Přenést tuto nesmírně složitou síť informací do digitální podoby by vyžadovalo technologii, která dnes neexistuje, ale jejíž základy už klademe.
Prvním krokem by bylo kompletní zmapování mozku na neuronové úrovni. Projekty jako Human Connectome Project už vytvořily podrobné mapy mozkových spojení, ale stále jsme daleko od pochopení toho, jak přesně z fyzických procesů vzniká subjektivní prožívání. Představme si, že by vědci dokázali naskenovat každý neuron, každou synapsi a každý elektrochemický proces v mozku člověka v reálném čase. Tento digitální otisk by teoreticky mohl být uložen na server nebo do cloudu, kam by se dalo přistupovat odkudkoliv na světě.
Druhým krokem by bylo vytvoření nového těla. Mohlo by jít o biologické tělo vytvořené kombinací biotechnologií, klonování a regenerativní medicíny. Představme si laboratoř, kde se na základě naší DNA vypěstuje nové, mladé tělo bez genetických defektů a bez nemocí, připravené přijmout náš digitální otisk vědomí. Alternativou by bylo tělo robotické; pokročilý androidní korpus s umělými svaly, senzory nahrazujícími smysly a výpočetním jádrem schopným běžet na našem nahraném vědomí.
Poslední krok je nejzáhadnější: skutečný přenos. Jak překlenout propast mezi daty a zkušeností bytí? Jak zajistit, že to, co se probudí v novém těle, jsme skutečně stále my, a nikoliv jen dokonalá kopie? Tohle je technický problém, který hraničí s metafyzikou.
Je to vůbec možné?
Z pohledu dnešní vědy je digitální nesmrtelnost spíše vzdálenou vizí než blízkou realitou. Existuje několik zásadních překážek, které musíme překonat. Ta největší je, že vlastně ani nevíme, co přesně bychom měli přenášet.
Vědomí je jedna z největších záhad vědy. Dokážeme pozorovat mozkovou aktivitu, mapovat neurony, měřit elektrické signály, ale subjektivní zkušenost bytí, tedy to, jak to je ,,být námi", to se nám vědecky lokalizovat nedaří. Můžeme vidět, které části mozku se aktivují, když myslíme na jablko, ale samotnou zkušenost myšlenky, náš vnitřní hlas, vizualizaci obrazu v naší mysli, to všechno zůstává nedosažitelné přímému měření. Nevíme, kde přesně ve hmotě mozku končí fyzikální proces a začíná subjektivní prožívání.
Z mnoha teorií vědomí se jako nejpravděpodobnější jeví Integrovaná teorie informace, kterou vyvinul neurovědec Giulio Tononi. Tato teorie tvrdí, že vědomí vzniká z integrované informace v systému. Není to jen množství informací, které systém zpracovává, ale způsob, jakým jsou tyto informace propojeny a integrovány. Podle této teorie má vědomí každý systém, který dokáže integrovat informaci určitým způsobem. Mozek má prostě extrémně vysokou úroveň této integrace. To by teoreticky znamenalo, že pokud bychom dokázali zkopírovat strukturu a dynamiku mozkových procesů do počítače, vzniklo by tam vědomí, ale i když je tato teorie elegantní, stále ji nedokážeme plně ověřit, protože nemůžeme měřit subjektivní zkušenost zvenčí.
To vytváří paradox. Jak můžeme přenášet něco, čemu plně nerozumíme? Jak ověříme, že přenos byl úspěšný, když jediný, kdo by to mohl potvrdit, je sama zkopírovaná entita, a ta by mohla být přesvědčená, že je originál, i kdyby nebyla? Stále nevíme, zda vědomí je výhradně produktem fyzických procesů v mozku, nebo zda existuje nějaká nefyzická složka, kterou nelze digitalizovat.
Za druhé, i když bychom dokázali perfektně zmapovat a zkopírovat mozek, zůstává otázka kontinuity identity. Pokud vytvoříme dokonalou digitální kopii sebe sama, jsme to stále my, nebo je to jen někdo nový, kdo má naše vzpomínky? Filozofové nazývají tento problém otázkou osobní identity a je to existenciální otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď.
Za třetí, praktická realizace čelí obrovským technologickým výzvám. Museli bychom vyvinout skenery schopné zachytit stav každého neuronu bez poškození mozku, výpočetní systémy dostatečně výkonné na simulaci celého lidského mozku v reálném čase a biotechnologie schopné vytvořit plně funkční lidská těla. To vše je dnes mimo naše možnosti.
Přesto někteří futuristé, jako Ray Kurzweil, předpovídají, že technologická singularita - bod, kdy umělá inteligence překoná lidskou a urychlí technologický pokrok exponenciálně – by mohla přijít už kolem roku 2045. Pokud mají pravdu, pak by digitální nesmrtelnost mohla být realitou ještě v tomto století.
Svět bez smrti jako důsledek nesmrtelnosti
Představme si společnost, kde nikdo nemusí umírat. Na první pohled to zní jako utopie. Milované osoby bychom nikdy neztratili, géniové jako Einstein nebo Mozart by mohli tvořit po staletí a lidstvo by mohlo akumulovat moudrost a zkušenosti v dosud nevídaném měřítku.
Ovšem realita by byla pravděpodobně mnohem komplikovanější. Populační exploze by se stala neřešitelným problémem, pokud by lidé přestali umírat, ale pokračovali v rozmnožování. Planeta Země má určitě omezenou kapacitu a zdroje. Museli bychom zavést přísné kontroly porodnosti, nebo se vydat ke kolonizaci vesmíru a obojí s enormními etickými a praktickými důsledky.
Ekonomika by se musela zcela přeorganizovat. Pokud lidé mohou žít věčně, jak bude fungovat trh práce? Kdo bude mít nárok na zdroje v nekonečně živoucí společnosti? Nejbohatší jedinci by mohli akumulovat majetek po tisíce let, čímž by se sociální nerovnost prohloubila do rozměrů, které si dnes nedokážeme představit. Penze by ztratily smysl a generační obměna, která přináší nové myšlenky a perspektivy, by se zastavila.
Politické systémy by čelily podobným otázkám. Měli by nesmrtelní lidé věčné hlasovací právo? Měli by dlouhověcí vládci stále řídit společnost, nebo by měla existovat nějaká povinná abdikace po určitém věku? Historie nás učí, že staří mocní se těžko vzdávají kontroly. Ve světě nesmrtelných by moc mohla být koncentrována v rukou několika málo jedinců po nesmírně dlouhou dobu.
Psychologické dopady by byly stejně hluboké. Smrt dává životu význam. Vědomí vlastní smrtelnosti nás nutí žít naplno, dělat těžká rozhodnutí a hledat smysl. Co by se stalo s lidskou motivací, když by se veškerá naléhavost vytratila? Mohli bychom sklouznout k existenciální nudě nebo ztrátě účelu. Věčný život by mohl být stejně děsivý jako smrt sama.
Etické otázky bez jednoduchých odpovědí
Technologická nesmrtelnost otevírá Pandořinu skříňku etických dilemat. První a nejzásadnější je otázka přístupu. Kdo rozhodne, kdo získá nesmrtelnost? Pokud bude technologie drahá, stane se privilegiem bohatých. Pokud bude dostupná všem, jak společnost zvládne důsledky? Měl by někdo právo odmítnout nesmrtelnost? A měli by lidé mít právo se rozhodnout zemřít, i když mají možnost žít věčně?
Dalším problémem je otázka konsentu neboli souhlasu. Co když vaše vědomí bude nahráno bez vašeho vědomí nebo proti vaší vůli? Kdo vlastní digitální kopii vašeho já? Můžete být zkopírováni vícekrát? Existovaly by pak různé verze vás, každá s vlastními právy?
Environmentální etika také hraje roli. Pokud lidstvo přestane umírat, jaký to bude mít dopad na ekosystémy Země? Máme právo zabírat prostor na planetě na úkor jiných druhů navždy? A pokud se vydáme do vesmíru, máme právo kolonizovat jiné světy, možná vytlačit tamní život, jen abychom uspokojili potřeby nesmrtelné civilizace?
Existuje i otázka smyslu. Pokud život nemá konec, má ještě smysl? Nebo se smysl rodí právě z omezenosti času? Někteří filozofové tvrdí, že nesmrtelnost by nás zbavila schopnosti oceňovat přítomnost a žít autenticky.
Nakonec, co se týče identity, pokud naše vědomí bude přeneseno do nového těla nebo robota, jsme to skutečně stále my? Nebo ,,původní my“ zemřelo v okamžiku, kdy bylo naše vědomí zkopírováno, a to nové je jen simulace, která si myslí, že jsme to my? Toto je problém, který filozofie řeší už desetiletí a jednoduchá odpověď neexistuje.
Chceme skutečně nesmrtelnost?
Touha po nesmrtelnosti je zakódována hluboko v lidské psychice. Strach ze smrti nás provází od okamžiku, kdy si uvědomíme vlastní smrtelnost, ale chtít žít věčně a skutečně žít věčně jsou dvě velmi odlišné věci. Mnozí filozofové a myslitelé argumentují, že smrt je nedílnou součástí toho, co znamená být člověkem. Smrt nás nutí dělat volby, stanovovat priority a hledat smysl.
Přesto by technologická nesmrtelnost mohla přinést i ohromující benefity. Především by znamenala konec lidského utrpení spojeného se stárnutím a nemocemi. Rakovina, demence, opotřebení organismu, všechno by to mohlo zmizet. Lidé by mohli prožívat celý život v optimálním zdraví a síle.
Znalosti a zkušenosti by mohly být uchovávány a předávány přímo, bez ztráty v generačním přenosu. Vědci by mohli pracovat na složitých projektech po desetiletí nebo století bez přerušení. Umělci by mohli dosáhnout nejvyšších úrovní, které jsou dnes nemožné kvůli omezenému času života.
Lidstvo by mohlo naplno realizovat svůj potenciál v oblasti průzkumu vesmíru. Meziplanetární nebo mezihvězdné cestování vyžaduje časové horizonty, které přesahují jeden lidský život. S nesmrtelností by se otevřely možnosti kolonizace vzdálených planet a skutečné expanze lidstva do kosmu.
Na osobní úrovni by nesmrtelnost znamenala možnost prožít nekonečné množství zkušeností, naučit se všechno, co nás zajímá, navštívit všechna místa, která chceme vidět a milovat bez strachu ze ztráty. Každý nový začátek by byl možný. Každá chyba by mohla být napravena s dostatkem času.
Cesta k technologické nesmrtelnosti je fascinující, ale také děsivá. Představuje možná největší transformaci lidské existence od začátku naší historie. Mohli bychom překonat smrt, tu poslední hranici, ale za cenu, kterou možná ani nedokážeme předvídat.
Pravda je, že ať už je nesmrtelnost dosažitelná, nebo ne, samotná otázka nás nutí zamyslet se nad tím, co znamená být člověkem. Čelíme volbě mezi akceptací naší přirozené smrtelnosti a touhou po věčném trvání. A možná je odpověď někde uprostřed. Prodloužit život, zlepšit jeho kvalitu, ale zachovat si to, co nás dělá lidskými.
Než dosáhneme bodu, kdy budeme moci nahrávat vědomí do cloudu a objednávat si nová těla z internetového obchodu, měli bychom si položit zásadní otázku: Chceme žít věčně proto, že se bojíme smrti, nebo proto, že skutečně milujeme život? První důvod vede k útěku, druhý k naplnění. A právě v této odpovědi zřejmě spočívá klíč k tomu, zda vůbec nesmrtelnost hledat.
Budoucnost je otevřená. Technologie nás možná jednoho dne dovede k prahu nesmrtelnosti, ale rozhodnutí, zda tím prahem projdeme, bude na nás. A to rozhodnutí bude možná tím nejvíce lidským činem ze všech.
