Článek
Občas ráda používám na kratší vzdálenosti pohodlnou veřejnou autobusovou dopravu.
Při poslední cestě přistoupil v zastávce malý klučík, možná osmiletý, se skládací koloběžkou.
Chtěl si koupit jízdenku přes platební kartu, ale platební terminál u řidiče, i přes opakované pokusy, platbu nepřijal.
Řidič tedy vyjel ze strojku jízdenku, předpokládaje, že klučík zaplatí hotově.
Ale ejhle, klučík hotovost neměl.
Seděla jsem blízko, takže jsem mohla celou kauzu sledovat.
V tu chvíli se zastavil celý vesmír, koncentrovaný v autobusovém interiéru a vznikla patová situace nemající řešení.
Klučík bez jízdenky by musel opustit autobus a domů se nejspíš dopravit na své koloběžce.
Ředitel autobusu, jak se trefně zpívá v jedné písničce, oprávněně požadoval peníze za již vytisknutou jízdenku, pořádek musí být, že.
Autobus stál a běžel na volnoběh. Klučík také stál jako přimrazený, nevěda si se situací rady.
Pasažéři v autobuse, jako kdyby sledovali nějakou zajímavou zápletku v televizi, mlčky zvědavě vyhlíželi, jak situace dopadne.
Došlo mi, že když nic neudělám, uzavřený vesmír autobusu se zhroutí. Vstala jsem ze sedačky a řidiči zaplatila za klučíkovu jízdenku.
Pasažéři hromadně s ulehčením vydechli, telenovela měla dobrý konec.
A kolikže mě jízdenka stála? Čtrnáct korun českých; pro představu to je 0,58 EUR, 0,67 USD, 0,50 britské libry, 106,49 japonského jenu.
Vrátila jsem se na svoje místo. Vedle sedící stařeček se právě probudil z blaženého prealzheimerovského snu a bezelstně se zeptal: „To je vaše dítě?“
„Ne, není“ odpověděla jsem popravdě.
