Článek
Jsou tu hodiny. Tikají. Postupně, každou vteřinu, každou hodinu, každý den, každý měsíc, každý rok. Nezáleží jim, jestli je den, nebo noc. Nezáleží jim, jestli si pod nimi někdo čte nebo spí. Nezáleží jim, jestli se pod nimi někdo krčí v depresi, nebo pod nimi poskakuje radostí. Prostě pořád jen a pouze konstantně tikají.
Do místnosti přišla dívka. Zahalená byla do tmavého podzimního kabátu a v rukou si nesla šálek horké kávy se šlehačkou navrchu. Rozhlédla se. Všechny stoly byly obsazené. I tak bylo však v místnosti úplné ticho. Jediné, co tento klidný mír narušovalo bylo tlumené cinkání stříbrných lžiček o porcelánové hrníčky různých velikostí s tikajícími hodinami v pozadí.
Dívka se otočila kolem dokola a na chvíli se zamyslela. U každého ze stolů někdo seděl. Vždy to byl však pouze jeden člověk. Nikdy víc. Rozhlédla se tedy znovu okolo, jestli nepoznává někoho, ke komu by si mohla přisednout. Chvíli pozorovala tváře sedících lidí, nikdo z nich jí však povědomý nepřipadal.
Mohla by se někoho zeptat, jestli si nemůže přisednout. Mohla by se otočit a odejít pryč. Mohla by jít zpět za barmanem a zeptat se ho, zdali nemá nějaké další stoly.
Ona se však pouze podívala na okno vedle sebe. Bylo tmavé a zastaralé, ovšem i tak na první pohled vypadalo poměrně útulně. Přešla tedy k němu. Položila si na něj svůj nápoj, vyhoupla se na parapet, vytáhla si knihu a s krátkým pohledem ven na padající listí podzimního Amsterdamu začala za rytmického tikání zastaralých hodin upíjet svou odpolední kávu.
