Článek
Kafkova hlava. Pro někoho umělecké dílo, pro někoho kus kovu a pro někoho důvod, proč musí každou hodinu na dvacet minut zavřít okno. Jedno jediné okno v celé kanceláři, avšak i to je dostatečně dobře umístěno tak, aby se celou místností rozléhaly zvuky z venčí.
12:55 zaměstnanec v bílé košili se zvedne a jako každý den jde dnes již po šesté zavřít okno.
V polovině cesty se však zastaví. Venkovním prostranstvím se rozlehne křik. Zaměstnanec v bílé košili se zamyslí, překoná zbývající vzdálenost mezi ním samým a zarámovanou skleněnou plochou. Rychle vyhlédne ven a zpozoruje dav lidí nahlížejících jeden přes druhého, pro lepší výhled. Tento pohled by ho neměl nijak překvapit, přece jenom ho vídá každý den. Nyní je však něco špatně, lidé se tentokrát nedívají na sochu, nýbrž na místo přímo před ní. Není zcela vidět, co se tam nachází. Ovšem přijíždějící sanitka naznačuje, že o něco pozitivního pravděpodobně nepůjde.
Rozlehlé prostranství zbarví odlesky červených a modrých světel. Sanitka zastaví. Vyběhnou z ní dva záchranáři. Snaží se odehnat dav lidí přihlížejících celé této situaci. Po pár vteřinách se jim to povede a zaměstnanci v okně se naskytne pohled na starého muže ležícího na zemi s kaluží krve vedle hlavy. Neodpovídá, nedýchá, pouze nehnutě leží s pohledem upřeným do nebe.
Záchranáři se s mužem dál snaží komunikovat, zatímco ho nakládají do sanitky a odvážejí ho pryč. Sanitka ihned zahne za roh, dav se rozprostře a uklízečky přiběhnou vytřít kaluž krve na zemi před Kafkovou hlavou. Po pár minutách je vše zase v normálu a každý si hledí svého.
Zaměstnanec v bílé košili však stále hledí z okna. Dalších pět minut pozoruje otáčející se hlavu. A přemýšlí nad celou situací, co se právě odehrála. Pak se ovšem otočí a aniž by zavřel okno dojde pomalým krokem zpět ke svému počítači. Sedne si a pokračuje ve své práci než se za hodinu bude muset zvednout a dnes již po sedmé jít zavřít okno.
