Článek
Slunce již dávno zapadlo a nad jindy veselým Amsterdamem převzala moc černo černá tma. Z ulic zmizeli turisté, z hospod zmizeli opilci, za poslední živé místo se dala považovat pouze čtvrť červených luceren.
Právě tam měl namířeno i Kasper. Procházel kolem rudě osvětleného kanálu. Míjel muže různého věku a všímal si lidí, kteří pomalým krokem vstupovali do budov zaplněných rudými světly a předraženými prostitutkami.
Na rozdíl od ostatních se sem však Kasper nepřišel dívat do oken plných krásných obnažených žen. Na místo toho zamířil do jedné z mála hospod v této čtvrti.
Ušel ještě pár metrů, než se zastavil a stočil svůj pohled na nápis nacházející se nade dveřmi. Přečetl si název, přičemž pomalu otevřel dveře. Vstoupil dovnitř a i hned zamířil na bar. Usadil se na jedné ze stoliček a čekal. Během toho se rozhlédl okolo se zamyšleným výrazem na tváři. Interiér byl poměrně tmavý, avšak i tak působil velice útulně.
Po pár vteřinách obdivování se však Kasper zarazil. V místnosti byl úplně sám. I tak mu však připadalo, jako kdyby ho někdo sledoval. Zatajil dech a zaposlouchal se. Uslyšel jemné praskání parket. Rychle se otočil, ovšem nikoho neviděl. Obrátil se tedy zpět k barové desce a čekal.
O asi minutu později se objevil barman. Byl to nízký starý muž s kočkou okolo krku. Zeptal se Kaspera , co si dá. ,, Jednu sklenici Brandy.“ Odpověděl mu na to Kasper. Muž přikývl a nalil mu.
Kasper strávil v hospodě celkem asi 2 hodiny. Polovinu toho času si povídal s barmanem a druhou polovinu strávil pozorováním jeho černého kocoura. Zjistil, že se jmenuje Jarvis, a že to podle něj je pojmenována hospoda. Co ovšem upoutalo Kasperovu pozornost byl ten fakt, že Jarvis s barmanem žije již 25 let. Průměrná délka života kočky se pohybuje někde okolo 12 až 18 let. Bylo tedy zcela zarážející, kolik let je již Jarvis na světě. Kasper nad tím, však zavrtěl hlavou a řekl si, že Jarvis bude asi pouze nějaká výjimka.
Po zaplacení a rozloučení s barmanem se Kasper vydal zpět na kolej. Ušel však pouze pár metrů a zastavil se. Zaostřil svůj pohled na zem přímo před sebe a všiml si kocoura, až tak podobného Jarvisovi, že by si jeden mohl myslet, že je to opravdu on.
Kocour se na Kaspera dlouze zadíval. Pak se otočil a vyběhl směrem k mostu vedoucímu na druhou stranu kanálu. Kasper se rozběhl za ním. Přeběhli spolu tekoucí vodu, než se Jarvis znovu zastavil. Opět upřel svůj pohled na Kaspera a rozběhl se od něj pryč. Kasper ihned vyběhl za ním.
Po něčem, co Kasprovi přišlo, jako nekonečný maraton po Amsterdamu se Jarvis opět konečně zastavil. Obrátil se na Kaspera a zasyčel na něj. Pak se obrátil a zaběhl do nejbližší uličky, kterou po cestě minuli. Kasper ho nenásledoval. Nemělo to cenu, stejně by ho pak zase pronásledoval po celém Amsterdamu. A stejně by z toho nic neměl. Zůstal tedy stát na místě.
Po asi minutě z uličky, do které před tím vběhnul Jarvis, vyšla postava. Byla celá zahalená v černém plášti a na tváři měla kočičí masku. Už to samo o sobě nepřišlo Kasperovi zcela obvyklé, avšak ještě zvláštnější mu přišlo to, že v té uličce před tím nikoho neviděl. Klidně by dal i ruku do ohně za to, že tam nikdo nebyl.
Postava se od Kaspera začala vzdalovat, než zcela zmizela za roh budovy. Kasper se šel tedy podívat do uličky, ze které postava vyšla. Byla tmavá, prázdná a ze všeho nejdůležitěji slepá. Nevedly do ní žádné dveře ani sem nesměřovala žádná okna. Nebylo v ní prostě nic.
Kasper se tedy udiveně obrátil a vydal se na cestu ke kolejím. Celou cestu však přemýšlel, kam se poděl Jarvis. Z té uličky neodešel, ani v ní později nebyl, když se tam Kasper díval. Žádnou možnost úniku na druhou stranu také neměl. Mohla snad být ta postava Jarvis? Ne, to je zcela absurdní, kočky se nemohou měnit v lidi. Avšak, jak jinak by se dostal pryč? Má s tím něco společného Jarvisův věk?
V Kasperově hlavě kolovalo až moc absurdních otázek. Proto, když došel na kolej, rozhodl se že si půjde lehnout a zapomene na vše, co se dnes v noci stalo.
