Článek
Bylo ráno 8. května roku 2019, když se Amanda Eller rozhodla, že si půjde zaběhat do přírodní rezervace Makawao na havajském ostrově Maui. Přistěhovala se sem z pevninských Spojených států a potom, co se začala zajímat o jógu a meditaci, stále častěji vyhledávala pobyt v přírodě. Původně měla v plánu jít na túru se svou kamarádkou, ta se však na poslední chvíli omluvila. Byl ale příjemný slunečný den a Amanda se rozhodla, že jej nebude trávit doma a na výlet vyrazí, přestože půjde sama. Alespoň bude mít čas na meditaci v místním pralese, říkala si. K rezervaci dojela autem, poté si nazula běžecké boty a vydala se po cestě do neprostupné havajské divočiny. Plánovala, že poběží jen kousek a za chvíli se vrátí, proto si v autě nechala mobilní telefon, peněženku i lahev s vodou a klíče schovala za zadní kolo. Netušila, že v džungli nakonec stráví celých sedmnáct dní.
Jen chvilková meditace
Po chvíli běhu se Amanda rozhodla, že si odpočine a posadila se na spadlý strom. Rozhodla se využít krátkou přestávku k meditaci, u které si však pravděpodobně na okamžik zdřímla. Když se probudila, nebyla si jistá kudy ke stromu přišla. Snažila se najít cestu zpátky, avšak čím déle šla, tím méně jí okolí připadalo povědomé. Přestože si byla jistá, že se musí přibližovat ke svému autu, ve skutečnosti pokračovala stále hlouběji do neprostupné havajské džungle.
Domů mezitím dorazil její přítel. Když zjistil, že se Amanda ještě nevrátila, nejdříve si z toho nic nedělal. Myslel si, že se jen někde zapomněla se svými přáteli. Obavy začal mít ve chvíli, kdy se už chystal do postele a ona stále nebyla doma. Poslal jí tedy SMS, odpověď však nedostal. Když se neukázala ani na druhý den, rozhodl se, že ji nahlásí jako pohřešovanou.
Policii se brzy podařilo vypátrat její auto. Přítel Amandy si všiml, že v něm chybí její běžecké boty, což posílilo domněnku, že se ztratila nebo zranila při běhu v pralese. Brzy tak začala rozsáhlá pátrací akce, které se zúčastnili místní obyvatelé, záchranáři i letecké týmy s vrtulníky, které prohledávaly okolní oblast. Přiletěli i její rodiče, aby se do pátrání mohli zapojit. Ani po několika dnech ji však stále nemohli najít. Policie začala podezřívat jejího přítele, ale ten měl neprůstřelné alibi.
Hledání cesty domů
Amanda první den bloudila džunglí, dokud se úplně nesetmělo. Na sobě měla pouze tílko a zkrácené kalhoty na jógu, brzy jí proto začala být ukrutná zima. Napadlo ji, že by se mohla zahřát tím, že si lehne do bahna. Zkusila se i trochu prospat, ale hlavou jí vířily nejrůznější myšlenky, které ji stále vytrhávaly ze snů.
Ráno pocítila velkou žízeň a věděla, že musí rychle najít vodu. Po chvíli bloudění narazila na potok, ze kterého se však podle svých slov napila jen trochu, protože se obávala, že to není bezpečné. Celý den pokračovala v hledání cesty, která ji měla dovést zpátky k autu. Vyšplhala na několik kopců, avšak stále neměla tušení, kde by mohla být. Měla strach, že narazí na nějaké nebezpečné zvíře a kvůli vyčerpání a hladu trpěla halucinacemi. Nakonec si lehla do kapradí, kde usnula.
Probudil ji zvuk vrtulníku, který nad ní prolétal. Přestože na něj mávala, posádka si jí nevšimla. Amandě však zjištění, že ji hledají, dodalo novou naději. Když později došla na mýtinu, rozhodla se, že nebude pokračovat dál a počká na pomoc. A vypadalo to, že to bylo správné rozhodnutí. Dalšího dne totiž vrtulník prolétal nad oblastí znovu. Amanda si byla jistá, že si jí tentokrát musí všimnout. Konečně byla na dobře viditelném místě a začala skákat a mávat, ale vrtulník jen proletěl kolem.
Amanda se zoufale posadila na mýtinu a nevěděla, co má dělat dál. Všimla si, že se jí ranky na nohách začaly zapalovat a trpěla silnou dehydratací. Věděla, že musí najít vodu, a to rychle. Zvedla se ze země a znovu se začala proplétat mezi stromy. Přestože našla lesní plody, příliš ji nezasytily a od spalující žízně jí také nepomohly. Pokračovala dál v cestě, s každým dalším krokem však byla stále více vyčerpaná. Najednou jí uklouzla noha a ona se zřítila z šesti metrů do rokle, kterou protékala říčka.
„Zvolila jsem si život.“
Amanda tvrdě dopadla do vody a zlomila si přitom nohu. S vypětím všech sil se jí podařilo vylézt z vody na břeh, uvědomila si však, že se nedokáže dostat ven z rokle. Přestože situace vypadala bezútěšně, Amanda neztrácela naději. Později se v jednom z rozhovorů nechala slyšet, že přestože to pro ni znamenalo bolest a utrpení, zvolila si život. „Šlo o život a o smrt a já si musela vybrat a zvolila jsem si život. Nechtěla jsem si vybrat tu snadnou cestu.“
Ukázalo se však, že situace může být ještě horší. Další den totiž voda prudce stoupla a Amanda se málem utopila. Proud jí navíc strhnul boty a odnesl je pryč. Po dalších deset dnů zůstala na místě a čekala na pomoc. Při životě ji držela pouze voda z říčky a lesní plody z keřů v okolí, ke kterým se musela plazit, protože se na zlomenou nohu nedokázala postavit.
Šestnáctý den od jejího zmizení se rozhodla, že se pokusí plavat dál po proudu. Podařilo se jí dostat až k okraji vodopádu, kde se posadila na velké kusy skály. Přemýšlela, kde by mohla sehnat nějaké jídlo. To ji naštěstí už nemuselo trápit dlouho, protože sedmnáctého dne si jí konečně všiml pilot prolétajícího vrtulníku.
Všem se omluvila
Amandu našli o přibližně deset kilogramů lehčí, než když se vydala na svou cestu. Byla vyčerpaná, hladová a pokrytá množstvím odřenin a spálenin od slunce, do kterých se jí dostala infekce. Přesto měla na tváři úsměv. Záchranáři ji letecky přepravili do nemocnice, kde krátce poté poskytla jeden ze svých prvních rozhovorů a popsala v něm svůj neuvěřitelný příběh.
Zároveň se také omluvila všem záchranářům a dobrovolníkům, kteří ji hledali a riskovali u toho vlastní život. Přiznala, že nechat si mobil v autě byla velká chyba. Kdyby ho měla u sebe, možná by si byla schopná zavolat pomoc. Po své děsivé zkušenosti trpěla posttraumatickou stresovou poruchou, postupem času se však dokázala s traumatem vyrovnat a rezervaci dokonce několikrát znovu navštívila.
Amanda neměla žádné speciální znalosti, zkušenosti ani vybavení, které by jí pomohlo přežít sedmnáct dní v nehostinné džungli. Měla však neskutečnou vůli žít. Její příběh je dodnes silnou ukázkou toho, kam až může člověka dovést odhodlání, naděje a síla nevzdat se ani v těch nejtěžších chvílích.
Zdroje:
