Článek
Co by se stalo, kdybychom mohli zkřížit člověka se šimpanzem? Že to zní jako noční můra? Ilja Ivanov z ruského města Ščigry si to zřejmě nemyslel. Nebyl to přitom žádný samozvaný vědec, který by u sebe doma zkoušel vše, co ho zrovna napadne. Ve 20. letech minulého století patřil k předním odborníkům na umělé oplodnění a jeho práce měla velmi praktické využití, například při chovu koní. Kdyby u něj zůstal, dobře by udělal. On se však hodlal vydat mnohem dál a ozkoušet, kam až ho matka příroda v jeho podivných experimentech nechá zajít.
Začalo to vcelku nevinně. Nejdřív zkřížil zebru a osla, poté různé druhy hlodavců. To ho však postupem času přestalo bavit a v hlavě se mu začaly rodit mnohem odvážnější a také znepokojivější nápady. Nebyl prvním ani posledním, kdo uvažoval nad tím, zda by bylo možné vytvořit hybrida opice a člověka. Na rozdíl od jiných však byl ochotný udělat prakticky cokoliv pro to, aby na tuto otázku našel odpověď.
Ilja Ivanov
Jeho plánovaný experiment se zamlouval také tehdejší bolševické vládě, která jej začala dotovat. Pokud by se totiž povedl, mohl by podle Ivanova potvrdit Darwinovu teorii o blízké příbuznosti lidí a šimpanzů. To by představovalo ránu pro náboženství, které se tehdy v Sovětském svazu snažili potlačit. Ivanov tedy neváhal a v roce 1926 vyrazil do Guineje, která tehdy byla součástí Francouzské Západní Afriky, a se souhlasem místního koloniálního guvernéra si tam obstaral několik šimpanzů.
Tady už jeho hrozivý experiment začne nabírat na obrátkách. Přistoupil totiž k inseminaci tří šimpanzích samic lidským spermatem. Jedné další transplantoval lidský vaječník a následně se ji pokusil oplodnit lidskými spermiemi. Ani jeden z těchto pokusů ale naštěstí nepřinesl vytouženého hybrida. Ivanov se však svého šíleného plánu nehodlal vzdát a řekl si, že když to nejde tímto způsobem, musí zvolit způsob opačný. K tomu však potřeboval najít vhodné lidské ženy…
Bude to jen obyčejné vyšetření
Ty o jeho děsivém záměru neměly nic vědět. Chtěl totiž ženy v Guineji přesvědčit, že se bude jednat o běžné lékařské vyšetření. Tomuto odpornému plánu však dal rychlou stopku francouzský guvernér, takže k jeho realizaci naštěstí nikdy nedošlo. Když Ivanov nepochodil v Guineji, rozhodl se vyrazit do Abcházie. Tam se mu nějakým neznámým způsobem podařilo přesvědčit minimálně pět sovětských žen, aby se experimentu zúčastnily dobrovolně. Možná za to mohl osud, příroda, obyčejná náhoda nebo něco úplně jiného. Každopádně ani tehdy se mu nepodařilo svůj zrůdný záměr uskutečnit.
Šimpanzům se totiž v jeho zařízení nevedlo zrovna dobře a brzy mu všichni zemřeli. Ačkoliv tak měl ženy ochotné přispět k značně spekulativnímu vědeckému „pokroku“, došel mu potřebný biologický materiál. Další šimpanze už přivézt nestihl, protože se Sovětská akademie věd dozvěděla o jeho plánu inseminovat ženy v Guineji bez jejich souhlasu. Přišel tak o veškerou podporu, protože podle ní mohl „podkopat důvěru Afričanů v evropské vědce a lékaře a zkomplikovat další výpravy ruských vědců do Afriky“.
Zkrachovalý vědec
Ivanov si mezi vědci vytvořil celou řadu nepřátel, což nakonec v roce 1930 vedlo k jeho zatčení a vyhnání do Kazachstánu. Tam jeho podivná cesta za vytvořením křížence člověka a opice skončila, protože jen o necelé dva roky později zemřel. Jeho velký experiment tak byl díkybohu neúspěšný.
V následujících letech se objevily nejrůznější hlášení a spekulace, že se v několika laboratořích po světě podařilo podobného hybrida přivést k životu. Žádný potvrzený případ však dodnes neexistuje. Důležitou překážku nepředstavuje pouze odlišný počet chromozomů lidí a šimpanzů, ale samozřejmě také etika. I pokud bychom hybrida člověka a opice skutečně dokázali vytvořit, neznamená to, že bychom to udělat měli. Jak by takový tvor vůbec vypadal? Jaké by měl schopnosti a jak by se choval? A pokud by dokázal myslet a cítit podobně jako my, zacházeli bychom s ním stejně jako s člověkem? V tomto případě nejspíš bude nejlepší, když na tyto otázky nikdy nebudeme znát jasnou odpověď.
Zdroje:
