Článek
Sadako byla ještě příliš malá na to, aby pochopila, co se děje. Byly jí jen dva roky, když japonským městem Hirošima otřásl silný výbuch a obloha se rozzářila. Nevěděla, proč ji její matka bere do náruče a společně s babičkou rychle utíkají z hořícího domu. Když vyběhly ven, ucítila na kůži kapky deště. Nebyl to však obyčejný déšť, měl zlověstně černou barvu. Její babička se rozhodla vrátit do domu. Sadako ji už nikdy neviděla.
Později se šťastně shledali s jejím vystrašeným otcem. V době výbuchu byl zrovna mimo město. Když uviděl, že je jeho žena a dcera naživu, byl štěstím bez sebe. Stejně jako mnoho jiných rodin z Hirošimy je čekala nejistá doba doprovázená nedostatkem jídla, nemocemi a finančními problémy. Truchlili pro zesnulé příbuzné, sousedy a známé. Jejich život však šel dál. Sadako rostla a užívala si radosti dětství. Byla to milá a srdečná dívka, ráda běhala a ve škole byla oblíbená. Následky hrozivé tragédie se však nakonec přece jen ozvaly. V té době jí bylo dvanáct let.
Sadako Sasaki
Začalo to únavou. Poté jí opuchl krk, objevily se otoky za ušima a purpura na nohách. Když ji znepokojení rodiče přivedli do Hirošimské nemocnice Červeného kříže, diagnóza byla neúprosná. Malá Sadako trpí leukémií, mezi místními známou jako „nemoc z atomové bomby“. Její stav se od té doby jen zhoršoval.
Jednoho dne si v nemocničním pokoji povídala se svým otcem o jeřábech poskládaných z papíru, které pacientům rozdal Klub mládeže Červeného kříže. „Proč nám rozdali origami jeřáby, tatínku?“ zeptala se ho. Tehdy jí povyprávěl legendu, která říká, že kdo složí tisíc jeřábů, tomu bohové splní přání. Proč právě tisíc? V Japonsku jeřáby považují za posvátná zvířata, která podle legendy žijí tisíc let. Každý papírový pták tak symbolizuje jeden rok jejich života.
Malá Sadako byla legendou naprosto uchvácená. Rozhodla se, že tisíc jeřábů poskládá a bude si přát, aby byla znovu zdravá. Neúnavně skládala jeřába za jeřábem z papíru, obalů od léků a prakticky čehokoliv jiného, co v nemocnici našla. Přestože byla stále slabší, navštěvovala pokoje ostatních pacientů a prosila je o papír z dárků, které jim nosili jejich blízcí.
Ani tisíc jeřábů nestačilo
Její nemocniční pokoj se brzy začal plnit jeřáby všemožných barev a velikostí. Někteří byli drobní jako zrnko rýže. Nakonec poskládala i posledního, tisícího jeřába. Nezdálo se však, že by se její přání vyplnilo.
Sadako se ale nehodlala vzdát a svoji víru v magickou moc jeřábů neztratila. Přestože jí pomalu ubývaly síly, skládala dál. Když ráno 25. října roku 1955 vydechla naposledy, nad její postelí a na stěnách nemocničního pokoje viselo 1300 origami jeřábů.
Sadako se před její smrtí honilo hlavou mnoho myšlenek a otázek, se kterými se svěřovala svým blízkým. Když si uvědomila, jak je její stav vážný, přemýšlela nad tím, zda si ji budou lidé po její smrti stále pamatovat. Vždy si přála změnit svět k lepšímu. Tehdy ještě nemohla tušit, jaký dopad bude její příběh jednou mít.
Její přátelé a spolužáci se rozhodli získat finance na památník, který bude věnovaný jí a dalším dětem, které zemřely v důsledku atomového bombardování. To se jim skutečně podařilo a od roku 1958 tak v Pamětním parku míru v Hirošimě stojí socha Sadako, která drží zlatého jeřába. Pod ní je deska s nápisem: „Toto je náš výkřik. Toto je naše modlitba. Mír ve světě.“
Památník věnovaný dětem, které zemřely v důsledku atomového bombardování.
Každý rok během svátku Obon, kdy Japonci uctívají památku svých zesnulých předků, sem tisíce lidí přinášejí papírové jeřáby. Ti, které poskládala Sadako, jsou dnes v různých muzeích v Japonsku i Americe. Stali se symbolem míru a měli by nám neustále připomínat, co všechno může válka vzít těm, kteří za ni ani v nejmenším nemohou.
Zdroje:
