Článek
Přestože je večer, japonské vlakové nádraží Šibuja je stále plné lidí. Spěchají domů z práce nebo ze školy, vlaky přijíždějí a zase odjíždějí. Uprostřed neutuchajícího ruchu sedí pes se světlou srstí, který klidně čeká. Ví, že jeho pán vždy přijíždí ve stejný čas, přivítá se s ním a poté společně vyrazí domů. Dnes je však něco jinak. Čas ubíhá, avšak jeho milovaný člověk stále nepřichází. Ještě neví, že dnes bude čekat marně. Jeho pán totiž na nádraží už nikdy nedorazí.
Z malého štěněte nepostradatelným společníkem
Hačikó se narodil spolu se svými třemi chlupatými sourozenci v listopadu 1923 na farmě v japonském městě Ódate. Byli to čistokrevní psi plemene Akita Inu, které je známé svou mohutnou postavou, hustou a huňatou srstí, mírnou povahou a především nezlomnou věrností. Ale o tom až později.
Právě toto plemeno učarovalo i profesorovi jménem Hidesaburó Ueno, který vyučoval na Tokijské univerzitě. Malé štěně si vyzvedl 15. ledna 1924 na stanici Ueno, kam po dvacetihodinové cestě vlakem ze své domoviny dorazilo zachumlané v pytli. Bylo natolik zubožené, že si nejdříve myslel, že je mrtvé. Nakonec se mu však s pomocí partnerky podařilo malého tvorečka oživit. Po šesti měsících hýčkání a spaní v jemných dekách u profesorovy postele Hačikó nabral sílu a vytvořil si se svým novým majitelem silné pouto. Každé ráno ho doprovázel na nádraží Šibuja, odkud Ueno odjížděl vlakem do práce. Odpoledne se pak vracel, aby svého pána přivítal a doprovodil jej zpátky domů.
Hačikó
Jejich dny tak měly ustálený řád, na který si oba brzy zvykli. Potom však přišel 21. květen roku 1925. Ráno probíhalo jako obyčejně. Ueno dorazil na nádraží se svým věrným společníkem, rozloučil se s ním a nastoupil do vlaku. Ani jeden z nich nemohl tušit, že se vidí naposledy.
Ueno totiž v práci náhle zemřel na cévní mozkovou příhodu. Přestože na něj jeho věrný pes čekal na nádraží jako obvykle, profesor se už nevrátil. Hačikó byl nejspíš narušením jejich každodenní rutiny zmatený a nechápal, co se děje. Na druhý den se proto znovu vydal na místo jejich obvyklého setkání a čekal, až se jeho pán navrátí domů.
Nový domov, stejný cíl
To se však samozřejmě nestalo. Protože Ueno a jeho partnerka Yaeko Sakano nebyli sezdaní, neměla nárok na jejich společný dům. Musela se tedy přestěhovat, avšak Hačika si s sebou vzít nemohla. Vystřídal tak několik různých domovů, než se ho ujal Uenův zahradník. Ať už ale žil Hačikó u kohokoliv a ať už bylo jakékoliv počasí, každý den se ve stejný čas vypravil na nádraží a věrně čekal na svého pána. „Večer Hačikó stál na všech čtyřech u vstupu na nástupiště a pozoroval cestující, jako by mezi nimi někoho hledal,“ popsala Mayumi Itoh, která o jeho příběhu napsala knihu. Lidé na nádraží ho považovali za obyčejného toulavého psa a ne vždy k němu byli zrovna milí. Ubohé zvíře polévali vodou a místní děti jej šikanovaly a bily. Přesto se Hačikó každý den neúnavně vracel.
Hačikó na nádraží Šibuja.
Ubíhaly dny, měsíce i roky, avšak Hačikó nepolevoval. Stále čekal, až se jeho pán jednoho dne konečně vrátí domů. Jeho chování si povšiml Uenův bývalý student Hirokichi Saito a napsal o smutném příběhu několik článků. Jeden z nich v roce 1932 vyšel v celostátním deníku Asahi Shimbun a Hačikó se brzy proslavil po celé zemi. Lidé jezdili na nádraží Šibuja, aby ho viděli, pohladili a dali mu něco dobrého k snědku. Hačikova oddanost svému pánovi udělala na japonskou společnost velký dojem, rodiče i učitelé vyprávěli o jeho vytrvalosti dětem a dávali jim ho za příklad. Hačikó se mezitím každý den vydával na svou cestu, přestože postupem let stárnul a byla pro něj stále náročnější. Pokračoval v tom téměř deset let.
Věrný až do konce
Dne 8. března roku 1935 jedenáctiletého Hačika našli mrtvého na ulici ve čtvrti Šibuja. Jeho smrt oplakávali lidé z celého Japonska, ale především jeho majitelé, pro které byl právoplatným členem rodiny. Později se ukázalo, že zemřel z důvodu vysokého věku, rakoviny a nákazy srdečními červy. Jeho tělo bylo zpopelněno a uloženo na Aojamském hřbitově v Tokiu vedle hrobu profesora Uena. Pán a jeho věrný pes tak byli konečně zase spolu. Hačikův kožich byl uchován a vycpán a dnes je vystaven v tokijském Národním vědeckém muzeu.
Rozloučení s Hačikem.
Hačikův příběh si získal srdce lidí po celém Japonsku a nikdo nechtěl, aby se na oddaného psa časem zapomnělo. Stal se symbolem loajality a umělec Teru Ando na jeho počest vyrobil sochu, která byla slavnostně odhalena ještě za Hačikova života. Její osud však ukazuje, jak snadno se v některých situacích dokážou převrátit lidské hodnoty. Za druhé světové války totiž byla roztavena, protože každý kov v té době přišel vhod a na symboly ctnostných vlastností se rázem nebral ohled.
V roce 1948 však byla Hačikova socha vytvořena znovu a na nádraží Šibuja tak stojí dodnes. Druhá byla postavena v Hačikově rodném městě Ódate a k osmdesátému výročí jeho úmrtí přibyla v areálu Tokijské univerzity také socha profesora Uena, jak se na nádraží vítá se svým věrným společníkem.
Příběh neuvěřitelně silného pouta mezi člověkem a psem se navíc brzy rozšířil prakticky po celém světě. Byly o něm napsány knihy a natočeny filmy. V roce 1987 vznikl japonský snímek Hačikó monogatari, v češtině Věrný pes Čiko. U nás je však známější americký film, který je příběhem Hačika volně inspirovaný. V češtině ho známe pod názvem Hačikó – příběh psa. Je zřejmé, že Hačikův osud dokáže lidská srdce zasáhnout i po téměř sto letech. Podle odborníka, který se vyjádřil pro The Japan Times, je stále oblíbený, „protože v něm mohou něco najít lidé všech věkových kategorií, pohlaví i národností. Jeho příběh se totiž překrývá se zkušeností, kterou máme všichni, tedy touhou setkat se s někým koho milujeme, ale nemoci tak učinit.“
Zdroje:
