Článek
Když policie v roce 2011 navštívila byt v ruském Nižním Novgorodě, kde bydlel Anatolij Moskvin se svými rodiči, čekal ji značně bizarní pohled. Nic jasně nekřičelo, že jde o místo činu, přesto byl celý výjev podivně znepokojivý. V místnostech seděly nebo ležely velké panenky. Na první pohled se zdálo, že jsou vyrobené z hadrů. Některé měly na obličeji zvláštní voskové masky, na hlavách paruky a byly oblečené do pestrobarevného dětského oblečení. Sbírka to byla vskutku rozsáhlá, policistům na ní však něco nesedělo. Přestože si to zprvu nechtěli připustit, v hlavě jim začala hlodat nepříjemná otázka. Mohly by snad tyto děsivé panenky nějak souviset s přibývajícími případy vykrádání hrobů v okolí?
Podivínský akademik
Anatolij Moskvin rozhodně nepůsobil jako člověk, před kterým by bylo potřeba mít se na pozoru. Naopak, byl to vzdělaný muž s širokým rozhledem, který se pohyboval v akademických kruzích. Vyučoval keltská studia na nižněnovgorodské univerzitě a mluvil třinácti jazyky. Napsal řadu knih a odborných článků a přispíval také do místních novin, kde se věnoval především svému největšímu zájmu. Tím byly místní hřbitovy a jejich historie. Přestože se jedná o vcelku neobvyklou zálibu, nemuselo by na ní být nutně nic špatného. V případě Moskvina se však nejednalo o nevinný koníček. Jeho fascinace smrtí připomínala spíš posedlost.
Nižnij Novgorod, město, kde žil Anatolij Moskvin.
Ta podle jeho vlastních slov začala již v dětství, když se omylem připletl k pohřbu jemu neznámé jedenáctileté dívky. Účastníci ho tehdy donutili zesnulou dívku políbit, což v něm vyvolalo pocity, které nedokázal tak úplně pochopit. „Dospělý mi přitiskl obličej k voskovému čelu dívky v čepici s výšivkou a mně nezbylo nic jiného, než ji políbit, jak mi řekli,“ vzpomínal později. Tento zážitek se mu nesmazatelně vryl do paměti a vzbudil v něm zvláštní zájem, který v průběhu let stále rostl.
Výpravy za zesnulými
Stále častěji začal navštěvovat hřbitovy v okolí, mapoval je a tvořil seznamy pochovaných, jejichž příběhy poté studoval. Z každé návštěvy si psal podrobné poznámky. „Nemyslím si, že se někdo ve městě vyzná ve hřbitovech lépe než já,“ prohlašoval. A nejspíš měl pravdu. V letech 2005 až 2007 podle svých slov navštívil celkem 752 hřbitovů. Denně tak nachodil až 30 kilometrů, jeho výpravy však měly k normálním procházkám opravdu daleko. Na svých cestách totiž pil z kaluží a přespával ve stozích sena nebo na opuštěných farmách. Někdy však strávil noc i na samotném hřbitově a jednou dokonce přespal v rakvi čerstvě připravené pro uložení zesnulého.
Přestože se jeho výpravy trochu vymykaly běžnému akademickému výzkumu, nejspíš by na nich ještě nebylo nic až tak hrozného. Skutečný problém nastal tehdy, když na něj mrtví začali mluvit.
Potřebují pomoc
Vše podle něj začalo tím, že silně soucítil s dětmi, které byly na hřbitovech pohřbené. Trápilo ho, že přišly o možnost prožít celý svůj život, a chtěl jim ho vrátit. Jak by ale něco takového bylo možné, ptáte se? První možností byla podle Moskvina věda. A pokud věda selže, poslouží černá magie. Však on už na nějaké řešení přijde.
Nejdříve je ale pochopitelně nutné zjistit, zda chce být zesnulý skutečně oživen. Na to podle Moskvina existuje perfektní způsob. Není však pro každého, protože zahrnuje přespání na hrobě. Při tom mu mělo dané dítě sdělit, zda chce být navráceno zpátky do života nebo ne. Pokud chtělo, otevřel jeho hrob. Pokud ne, tak se na něj vymočil a poplival ho.
Přespávání na hrobech však není dvakrát příjemná kratochvíle a čím starší Moskvin byl, tím více mu tento nekomfort začal vadit. Těla proto nejdříve odnášel k sobě domů a až pak se ptal, zda chtějí být oživena. Mrtvé je nejsnazší slyšet, když nejsou pod zemí, to dá přece rozum.
Jsou to mé děti
Poté, co těla přenesl do bytu, kde bydlel se svými rodiči, je vysušil pomocí soli a jedlé sody. Usoudil však, že jsou příliš ošklivá na to, aby je duše po návratu k životu znovu obývaly. Začal z nich proto tvořit opravdu znepokojivé panenky v životní velikosti. Končetiny omotával hadry a na obličej jim přidělával voskové masky, které zdobil lakem na nehty. Na hlavu jim nasazoval paruky a oblékal je do dětského oblečení. Poté je roznášel po všech místnostech bytu, díval se s nimi na pohádky, četl jim knížky a slavil jejich narozeniny. Jeho rodiče si podivné záliby svého syna samozřejmě všimli, podle svých slov však neměli ani tušení, že jsou panenky vyrobené z opravdových lidských těl. „Ty panenky jsme viděli, ale neměli jsme podezření, že by uvnitř byla mrtvá těla. Mysleli jsme, že je to jeho koníček, dělat tak velké panenky, a neviděli jsme na tom nic špatného,“ řekla později jeho matka Elvira.
Moskvin popíral, že by k panenkám cítil sexuální přitažlivost. Tvrdil, že je bral jako své děti. Vždy si prý přál mít dceru a jednou dokonce usiloval o adopci, avšak kvůli nízkému příjmu byla jeho žádost (naštěstí) zamítnuta.
Byt plný mrtvých
Způsob, jakým jej policie nakonec vypátrala, se v různých zdrojích liší. Některé uvádějí, že Moskvina policisté přistihli, jak nese plnou tašku kostí. Jiné tvrdí, že působil podezřele, když ho jako odborníka požádali o pomoc s vyšetřováním případů znesvěcování hrobů v okolí. V každém případě však byt tehdy pětačtyřicetiletého Rusa navštívili a našli v něm celkem šestadvacet těl dětí a mladých dívek přetvořených v ohavné panenky.
Jeho okolí zůstalo po zjištění pravdy v naprostém šoku. Sousedé sice považovali Moskvina za samotáře, celou rodinu však popisovali jako velmi milou. Krátce po zadržení byla Moskvinovi diagnostikována paranoidní schizofrenie a byl shledán nezpůsobilým stanout před soudem. Místo toho byl poslán do psychiatrické léčebny, kde mu je pobyt od té doby pravidelně prodlužován a podle dostupných informací tam je pravděpodobně dodnes.
Rodinám zesnulých, jejichž hroby znesvětil, se nikdy neomluvil. „Opustili jste své dívky. Já je přinesl domů a zahřál je,“ řekl jim místo toho. Někteří lidé si proto myslí, že by měl v léčebně zůstat až do své smrti. Mezi takové patří i Natalia Chardymova, matka malé Olgy, jejíž tělo Moskvin ukradl z hrobu. „Děsí mě představa, že bude mít možnost svobodně chodit, kam se mu zachce,“ nechala se slyšet. „Ani moje rodina ani rodiny ostatních obětí už nebudou moci klidně spát. Měl by být pod neustálým dohledem.“ Přestože tak Moskvin nikoho nezavraždil, děs z toho, co udělal s jejich blízkými, zůstává v rodinách jeho obětí dodnes.
Zdroje:
