Článek
Když v roce 1901 policie navštívila dům společensky vlivné rodiny ve francouzském městě Poitiers, nejdříve si mysleli, že nic zvláštního nenajdou. Zdálo se, že už prohledali všechny místnosti, najednou však jeden z policistů zahlédl v podkroví malá dvířka zamčená na petlici. Zaklepali, ale nikdo se neozval. Rozhodli se tedy, že dveře vylomí. Ani jeden z nich nemohl tušit, jakou hrůzu za nimi spatří.
Nejdříve je do nosu udeřil nesnesitelný zápach. Místnost byla tmavá, jediné okno bylo zakryto tlustým kobercem. Když jej jeden z policistů strhnul, zůstal v šoku. Světlo odhalilo postavu, která se vyděšeně přikryla špinavou dekou. Byla nahá a hubená natolik, že připomínala spíše živou kostru než člověka. Ležela na slaměné matraci, ke které byla připoutána řetězem. V očích měla šílenství a strach. Maličká místnost byla plná rozkládajících se zbytků jídla, exkrementů a hmyzu. Vyděšení policisté věděli, že právě našli Blanche Monnier, ženu, která zde musela žít celých pětadvacet let.
Zakázaná láska
Blanche Monnier se narodila roku 1849 do bohaté a vlivné francouzské rodiny. Byla popisována jako něžná a dobromyslná, ale především téměř nadpozemsky krásná dívka, která přitahovala pohledy mnoha mužů a chlapců. Její matka Louise věděla, že dceři musí najít mladého ženicha z dobré rodiny, který upevní jejich společenské postavení a rodinný majetek. Srdci však nelze poručit a Blanche, která odmítala veškeré jí vybrané nápadníky, se nakonec zamilovala do staršího a chudého právníka.
Fotografie dívky, která je považována za Blanche Monnier.
Když se to její matka dozvěděla, zhrozila se a zakázala Blanche, aby se s tímto mužem jakkoli stýkala. Ona však neuposlechla a za svým milencem dál tajně chodila. Louise na jejich pokračující románek brzy přišla a rozhodla se přistoupit k drastickému opatření, aby dceři ve vztahu s tímto mužem nadobro zabránila. Zavřela ji do malého pokoje v podkroví s tím, že ji pustí, až si svou zamilovanost rozmyslí. Blanche se však své lásky odmítala vzdát a ve svém vězení nakonec zůstala celé čtvrt století.
Zachránil ji anonym
V honosné vile bydlel i její bratr a služebnictvo. Nikdo však za celou dobu Blanche nepomohl. Když se Louise ptali, kam její dcera zmizela, odpověděla, že odjela k příbuzným nebo za studiem. Ve skutečnosti však byla připoutaná řetězem ke špinavé posteli, bez slunečního světla i pořádného jídla. Louise ji z odporného vězení nepustila, ani když onen právník v roce 1885 nečekaně zemřel.
Vysvobození nebohé Blanche započal až anonymní dopis, který někdo poslal v roce 1901 pařížskému generálnímu prokurátorovi. Stálo v něm: „Pane generální prokurátore: Mám tu čest vás informovat o mimořádně závažné události. Mluvím o staré panně, která je zavřená v domě madam Monnier, napůl vyhladovělá a žije na hnijícím podestýlce už pětadvacet let – jedním slovem ve vlastní špíně.“ Obvinění to bylo natolik závažné, že zástupci policie neváhali a vydali se dům prozkoumat. Ukázalo se, že byl nejvyšší čas.
Kdo tehdy dopis prokurátorovi poslal, dodnes nevíme. Objevily se spekulace, že to byl její bratr nebo někdo ze služebnictva. V každém případě však zapříčinil to, že byla Blanche konečně nalezena. V té době vážila pouhých 25 kilogramů a byla tak slabá, že se nedokázala sama postavit. Kdyby ji policisté nenašli, pravděpodobně by brzy zemřela.
Dobová ilustrace zobrazující nalezení Blanche Monnier.
Psychické následky
Když se Blanche poprvé po pětadvaceti letech znovu nadechla čerstvého vzduchu a pocítila paprsky slunce na své kůži, prohlásila, jak je příjemné býti zase jednou venku. Přestože dokázala komunikovat, brzy bylo zřejmé, že život v izolaci neměl jen fyzické následky. Bylo jí diagnostikováno několik různých psychických poruch, včetně mentální anorexie, schizofrenie, exhibicionismu a koprofilie. Nakonec byla převezena do psychiatrické léčebny v Blois, kde roku 1913 zemřela.
Za dlouholeté utrpení nebohé ženy nebyl nikdo potrestán. Její matka zemřela, když viděla, že se kolem jejího domu shromáždil nahněvaný dav a dostala infarkt. Přestože byl její bratr souzen, nakonec trestu unikl, protože v té době neexistoval žádný zákon, který by mu přikazoval celou věc ohlásit.
Případ Blanche Monnier dodnes vyvolává otázku, jak mohlo uvěznění mladé dívky zůstat skryto před světem po celých pětadvacet let. O to děsivější je skutečnost, že se neodehrávalo daleko od civilizace, ale za dveřmi domu vážené rodiny uprostřed města. Tím, kdo ji tam držel, navíc nebyl nikdo cizí, ale člověk, který jí měl být ze všech nejbližší. Co její matku k takové krutosti skutečně vedlo, se už zřejmě nikdy nedozvíme.
Zdroje:
