Článek
Nejdříve přišly příznaky podobné chřipce, potom se objevily hnisavé puchýře. Zatímco dnes známe neštovice jako vcelku neškodné onemocnění, se kterým se nejčastěji setkáváme v dětství, v minulosti byly schopné zabít stovky milionů lidí. Pravé neštovice se totiž od jejich plané varianty v mnoha ohledech liší. Za to, že se s nimi již dnes nesetkáme, vděčíme především muži, kterého historie zná jako otce očkování.
„Nemysli, zkus to.“
V 18. století na pravé neštovice umíralo v Evropě každoročně 400 tisíc lidí. Většina z nich byly děti, u kterých úmrtnost dosahovala až 80 procent. Ti, kteří měli to štěstí a přežili, si nesli následky do konce života. Někteří oslepli, ohluchli nebo ochrnuli a většině zůstaly na kůži nevzhledné jizvy. Není tak divu, že lidé po celém světě propadali zoufalství a hledali nejrůznější způsoby, jak se před tímto děsivým onemocněním chránit. Pro vybudování odolnosti v Číně vdechovali usušené neštovičné strupy, jinde v Asii a Africe zase aplikovali zdravým lidem na paži obsah puchýřů. Tito předchůdci skutečného očkování však měli několik zásadních problémů. Byl to způsob značně riskantní a někteří lidé při něm zemřeli. Navíc byli stále infekční a mohli tak nemoc šířit dál. Potom však na scénu vstoupil anglický lékař Edward Jenner.
Portrét Edwarda Jennera.
Jenner byl muž s mnoha zájmy, který se v životě řídil radou Williama Harveye, se kterou ho seznámil jeho učitel: „Nemysli, zkus to.“ Jeho zdánlivě šílený plán stál především na pozorování šíření kravských neštovic. Všiml si totiž, že dojičky, které se jimi nakazily, pravými neštovicemi zpravidla netrpěly. Vypadalo to, že si proti nim vybudovaly určitou odolnost. Jenner se rozhodl, že tuto možnost ochrany před obávanou nemocí blíže prozkoumá, jeho postup však byl značně drastický.
Riskantní experiment na dítěti
Když k němu do ordinace v roce 1796 přišla Sarah Nelmsová, která měla na pažích čerstvý výsev kravských neštovic, odebral jí z puchýřů hnis. Předpokládal, že pokud jej někomu naočkuje, bude tento člověk odolný i vůči pravým neštovicím. Potřeboval však někoho, na kom by svou teorii vyzkoušel. Jeho volba padla na osmiletého Jamese Phippse, syna jeho zahradníka.
Jak Jenner přesvědčil Jamesovy rodiče, aby s experimentem souhlasili, zůstává záhadou. Jisté však je, že v té době naprosto zdravého chlapce touto látkou skutečně naočkoval a čekal, co se stane. V následujících dnech James prodělal příznaky odpovídající mírnému onemocnění. Měl zvýšenou teplotu a trpěl nechutenstvím, brzy se však kompletně vyléčil. Po šesti týdnech přišel okamžik, který měl rozhodnout, zda byla Jennerova odvážná teorie správná.
Chlapce naočkoval znovu, tentokrát však látkou z pravých neštovic. Když ani po několika dnech James nejevil známky onemocnění, bylo jasné, že riskantní experiment byl úspěšný. V průběhu času jej takto Jenner naočkoval ještě více než dvacetkrát, vždy však dospěl ke stejnému výsledku. Chlapec byl proti pravým neštovicím imunní.
Pocta kravám
Jenner experiment zopakoval ještě na několika dalších lidech, včetně svého jedenáctiměsíčního syna. Když si byl jistý, že postup skutečně funguje, poslal své závěry britské Královské společnosti, ta je však odmítla publikovat. V roce 1798 tak práci vydal na vlastní náklady a nazval v ní svou metodu vakcinací. Přestože tohle slovo dodnes hojně využíváme, často si neuvědomujeme jeho původ. Pochází totiž z latinského slova vacca neboli kráva.
Edward Jenner očkuje svého syna.
Odpůrci očkování však existovali již tenkrát a Jenner se tak po publikování svých závěrů nejdříve setkal s výsměchem a nedůvěrou. Podle představitelů církve byl nový postup hříšný a v roce 1802 vyšla v satirickém časopisu karikatura, která ukazovala očkované lidi s kravskou hlavou. Účinky však byly nevyvratitelné a vakcinace se nakonec stala populární metodou, která se rozšířila nejen po Británii, ale i do dalších částí Evropy. Na britském území bylo očkování proti pravým neštovicím povinné od roku 1853, Československo k němu přistoupilo v roce 1919.
V roce 1980 mohla WHO prohlásit pravé neštovice za vymýcené a doporučit zastavení očkování. Dnes se tak s touto nebezpečnou nemocí běžně nesetkáme. Virus však stále uchovávají vojenské laboratoře různých zemí. Spolehlivě víme o Spojených státech a Rusku. Mluví se tak o něm jako o potenciální biologické zbrani, doufejme však, že k takovému využití nikdy nedojde.
Jen málokterý lékařský experiment v sobě nese takový paradox. Muž, který úmyslně nakazil osmiletého chlapce a riskoval jeho život, se nakonec stal jednou z nejvýznamnějších postav dějin medicíny. Bez jeho rozhodnutí by však dnes možná pravé neštovice nebyly jen v učebnicích dějepisu, ale i součástí našich životů.
Zdroje:
