Článek
Na začátku 20. století měla většina psychologů na vztah mezi dítětem a matkou poměrně svérázný pohled. Věřili, že vzniká pouze kvůli tomu, že matka dítě krmí a uspokojuje tak jeho základní potřebu. Projevování lásky bylo podle nich naprosto zbytečné a mohlo vést k vážnému narušení vývoje. Varovali matky, že pokud své děti budou často objímat a utěšovat, vyrostou z nich nesamostatní lidé. Americký psycholog Harry Harlow však tušil, že za jedinečným poutem stojí něco víc než jen potřeba jídla. Ve své nedokončené autobiografii vzpomínal, že k němu byla jeho matka citově chladná a že během života opakovaně prožíval depresivní stavy, tato otázka tak pro něj měla i osobní význam. V 50. a 60. letech 20. století proto provedl sérii experimentů na makacích rhesus, které sice změnily pohled na lásku, blízkost a pocit bezpečí, avšak mnozí je dodnes považují za příliš kruté a nelidské.
Potřebujeme lásku?
Harlow si již dříve všiml, že když opičí mláďata oddělil od jejich matek, začala se chovat podivně. Přestože se o ně staral a pravidelně je krmil, stranila se svých vrstevníků, nedokázala se začlenit do kolektivu a pevně se držela svých látkových plen. Rozhodl se jim proto vytvořit náhradní matky a sledoval, co se stane. Jedna byla vyrobená z drátů, zatímco druhá byla z měkké látky. Láhev s mlékem, a tedy i možnost krmení, však měla pouze jedna z nich. Podle tehdejší rozšířené teorie by mělo mládě zůstávat právě u té matky, která mu pomůže uspokojit jeho potřebu. Pravda však byla jiná.
Opičí mládě dává přednost náhradní matce z látky.
Všechna mláďata dávala přednost látkové matce bez ohledu na to, kde byla láhev s mlékem. Pokud se mohla nakrmit pouze u chladné drátěné konstrukce, vydávala se tam jen tehdy, když měla hlad, ale poté se zase rychle vrátila zpátky. Ukázalo se, že potrava pro ně nebyla jedinou potřebou. Stejně důležitou roli hrála blízkost, pohodlí a pocit bezpečí.
Nejvíce překvapivé však bylo zjištění, jaký vliv měla náhradní matka na jejich psychický vývoj. Mláďata, která ji měla, byla mnohem více zvídavá a častěji prozkoumávala okolí. Když se vystrašila, utíkala se k ní schovat. Ta, která ji neměla, se vystrašeně choulila do klubíčka a cucala si palce. Také měla oproti mláďatům s náhradní matkou výrazně větší problém zapojit se mezi ostatní opice. Mláďata, která měla pouze drátěnou matku, sice přibývala na váze, ale vykazovala známky stresu a trpěla trávicími obtížemi.
Vystrašené opičí mládě hledá útěchu u látkové náhradní matky.
Síla doteku
Dnes Harlowovy poznatky nepůsobí nijak závratně, tehdy však představovaly zásadní zlom v pohledu na to, co děti potřebují ke zdravému vývoji. Poprvé své výsledky prezentoval na 66. výročním sjezdu Americké psychologické asociace v srpnu roku 1958. „Láska je podivuhodný stav, hluboký, něžný a naplňující,“ řekl tehdy ve své přednášce. Zároveň ji také označil za motiv, který prostupuje celým naším životem. Jeho výzkum přispěl k zásadním změnám v přístupu dětských domovů, adopčních agentur, sociálních služeb a dalších poskytovatelů péče o děti. Harlow se však u náhradních opičích matek nezastavil a jeho další experimenty nebyly o nic méně kruté.
Harlow už věděl, že bez blízkosti a pocitu bezpečí se mláďata nevyvíjejí normálně. Místo aby u této hranice skončil, rozhodl se zjistit, jak závažné následky může izolace od ostatních opic skutečně způsobit. Některá mláďata umístil do drátěných klecí tak, aby mohla ostatní opice vidět, cítit a slyšet, ale neměla s nimi žádný fyzický kontakt. Změny v jejich chování byly znepokojivé. Malé opičky hleděly do prázdna, chodily v kleci v nekonečných kruzích a sebepoškozovaly se. Harlow tak dospěl k závěru, že fyzický kontakt hraje pro zdravý vývoj zásadní roli. Přesto se rozhodl jít ještě dál a některá mláďata izoloval úplně. Následky byly naprosto zničující. Opičky zůstávaly samy v kleci po dobu tří, šesti, dvanácti nebo čtyřiadvaceti měsíců. Brzy začaly prožívat to, co Harlow popsal jako „emocionální šok“. Některé přestaly přijímat potravu a brzy zemřely. Jeho pravděpodobně nejkontroverznější experiment však měl teprve přijít.
Zrození jámy zoufalství
Ke konci své kariéry se Harlow stále častěji zabýval otázkou, která ho provázela celý život. Dlouhodobě bojoval s depresemi, které se ještě zhoršily po smrti jeho manželky v roce 1971. Chtěl proto pochopit podstatu této nemoci a blíže ji prozkoumat. Pro výzkum osamělosti a beznaděje si samozřejmě opět vybral nebohá opičí mláďata. Tentokrát je umístil do speciální izolační komory, kterou příznačně nazval „jáma zoufalství“. Jednalo se o konstrukci ve tvaru obráceného kuželu vyrobenou z tvrdé a chladné nerezové oceli. Na dně byla umístěna drátěná síť. Cílem bylo co nejvěrněji napodobit emoční stav člověka trpícího těžkou depresí, což by pomohlo této nemoci lépe porozumět a případně také najít možnost léčby. Nic však nenasvědčuje tomu, že by tento nelidský výzkum přinesl nějaké zásadní nové poznatky.
Opičí mláďata, která do této jámy umístil, se nejdříve snažila vyšplhat po zkosených stranách nahoru. Nakonec to však vzdala. Už po několika dnech začala upadat do apatického stavu, nehýbala se a byla schoulená do klubíčka. Když je po několika týdnech Harlow z jámy vytáhl, zjistil, že se mláďata nedokázala vrátit k normálnímu chování. Nehrála si, stranila se ostatních opic a neprojevovala sebemenší zájem o své okolí.
„Zvířata opravdu nemám rád“
Harlowovy experimenty jsou dnes považovány za neetické a zaslouženě se kvůli nim stal terčem četné kritiky. Jeho student William Mason o něm řekl, že „pokračoval tak dlouho, až bylo mnoha lidem jasné, že jeho výzkum skutečně překračuje hranice běžného morálního cítění a že každý, kdo si váží života nebo lidí, jej musí považovat za nepřijatelný. Jako by si sedl a řekl: ‚Budu tady už jen dalších deset let. Tak za sebou alespoň zanechám pořádný nepořádek.‘ Pokud to byl jeho cíl, splnil ho dokonale.“
Harlow ke zlepšení své pověsti navíc nepřispíval ani svými vlastními výroky. V rozhovoru z roku 1974 prohlásil: „Jediné, na čem mi záleží, je, jestli z těch opic vzejde něco, co budu moci publikovat. Necítím k nim žádnou lásku. Nikdy jsem necítil. Zvířata opravdu nemám rád. Kočkami opovrhuji, psy nenávidím. Jak by někdo mohl mít rád opici?“
Během života si tak vybudoval pověst bezcitného vědce, což je možná největší paradox jeho kariéry. Muž, který se snažil pochopit, proč je láska a blízkost tak důležitá, sám ke zvířatům žádnou náklonnost necítil. Harry Harlow zemřel v roce 1981. Přestože jeho výzkum změnil psychologii, dodnes zůstává jedním z nejznámějších příkladů toho, že vědecké poznání může mít velmi vysokou cenu.
Zdroje:
