Článek
Asi 22 kilometrů od Helsinek se nachází malebné jezero Bodom. Klidná okolní příroda a čistá voda z něj dělají perfektní místo pro letní výlety, kempování a rybaření. V sobotu 4. června roku 1960 se sem proto rozhodly vydat dvě patnáctileté dívky Maila Irmeli Björklundová a Anja Tuulikki Mäkiová, které doprovázeli jejich osmnáctiletí partneři Seppo Antero Boisman a Nils Wilhelm Gustafsson. Vybalili svůj jediný stan a užívali si pohodový večer. Lovili ryby, popíjeli a bavili se. Nic nenasvědčovalo tomu, že se tři z nich už ráno neprobudí.
Místní tesař Esko Oiva Johansson se na druhý den rozhodl, že si půjde po ránu zaplavat. Když však vylezl z vody, naskytl se mu pohled na scénu jako vystřiženou z hororu. Na břehu jezera ležel rozřezaný a probodaný stan, kompletně nasáklý krví. Rozpoznal čtyři lidi, o kterých byl přesvědčený, že musejí být mrtví. K jeho překvapení se však jeden z nich pomalu pohnul.
Byl jím mladý Gustafsson, který měl přeraženou čelist, zlomených několik obličejových kostí a otřes mozku, avšak stále žil. Ostatní už bohužel takové štěstí neměli. Neznámý vrah je mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní ubodal nožem a umlátil tupým předmětem, pravděpodobně kamenem. Udělal to však zvnějšku stanu. Nejhůře na tom byla Gustafssonova přítelkyně Björklundová, která byla částečně vytažena ze stanu a svlečena od pasu dolů. Vrah ji prokazatelně bodal i poté, co zemřela.
Fotografie z vyšetřování bodomských vražd.
Ze stanu zmizelo několik věcí. Byly mezi nimi také klíčky od motocyklů, které však zůstaly zaparkované opodál. Asi 500 metrů od místa činu byly nalezeny Gustafssonovy boty, které se tam někdo pokusil schovat. Vražednou zbraň se nikdy najít nepodařilo.
Stále více otazníků
Policejní vyšetřování bylo už od začátku jeden velký chaos. Policisté nijak nezaznamenali detaily z místa činu a dokonce ani oblast neuzavřeli. Mezi důkazy se jim tak začali procházet zvědaví přihlížející a různí výletníci. Když se svou chybu pokusili napravit a do hledání zmizelých věcí zapojili vojáky, celou situaci tím akorát zhoršili, protože místo činu bylo kompletně rozšlapáno.
Nebylo moc, čeho se chytit, a policie brzy začala pátrat po tom, jestli někdo z místních neviděl něco podezřelého. Ukázalo se, že brzy ráno nedaleko tábořiště procházeli dva chlapci, kteří vyrazili pozorovat ptáky. Všimli si zborceného stanu, ale byli příliš daleko na to, aby rozeznali podrobnosti. Viděli však, že od něj odchází neznámý blonďatý muž. Přestože jej policie okamžitě začala hledat, nenašla po něm žádnou stopu. Zbýval tedy jediný člověk, který mohl celý případ osvětlit: Nils Gustafsson.
Ukázalo se však, že jeho výpověď přinesla víc otázek než odpovědí. Zdálo se, že je ve velkém šoku a na některé momenty si vůbec nepamatoval. Přesto však dokázal útočníka alespoň trochu popsat. Měl na sobě prý černé oblečení a jeho oči červeně zářily. Asi je jasné, že to policistům při vyšetřování zrovna dvakrát nepomohlo.
Nerudný kioskář, nebo špion KGB?
Kdo tedy mohl za bestiálním činem stát? Postupem času začala padat různá jména. Jedním z nich byl Karl Valdemar Gyllström, který nedaleko jezera provozoval kiosek. K turistům byl nevraživý a někteří svědci tvrdili, že jim ničil stany a házel po nich kameny. Dokonce se měl k vraždám různým lidem i několikrát přiznat, ale policie jeho slova nebrala příliš vážně, protože ho považovala za duševně narušeného. V roce 1969 se utopil v jezeře Bodom. Pravděpodobně spáchal sebevraždu.
Dalším možným podezřelým byl muž jménem Hans Assmann. Bydlel nedaleko jezera a byl považován za bývalého špiona KGB. Den po vraždách se objevil na chirurgické pohotovosti nemocnice v Helsinkách, byl nervózní, mluvil z cesty a několikrát předstíral, že upadl do bezvědomí. Poté začal být agresivní vůči personálu. Na oblečení měl podivné červené skvrny a za nehty černou špínu. Policie ho krátce vyslechla, ale dále se jím nezabývala, protože měl podle ní spolehlivé alibi. Skvrny na jeho oblečení nikdo blíže neprozkoumal. Zajímavé je také to, že měl Assmann blonďaté vlasy, po zveřejnění podrobností případu si je však nechal ostříhat.
Ani jednoho z nich se nikdy nepodařilo usvědčit a vyšetřování postupně vyšumělo do ztracena. Trvalo dlouhých 44 let, než policie zatkla jednoho z podezřelých. A nebyl jím nikdo jiný než Nils Gustafsson.
Oběť, nebo vrah?
Forenzní experti totiž prozkoumali nalezené boty a našli na nich krev všech tří obětí. Po Gustafssonově krvi na nich však nebylo ani stopy. Jak mohla být na botách pouze jejich krev, když měl být napaden spolu s nimi? Žaloba v tom měla jasno. Gustafsson se nejspíš opil natolik, že ho ostatní vyhodili ze stanu. Když s ním Boisman zkusil mluvit, strhla se mezi nimi rvačka, při které Gustafssonovi zlomil čelist a několik obličejových kostí. V noci se pak rozzuřený Gustafsson vrátil ke stanu a brutálně zavraždil svou přítelkyni a dva kamarády. Poté ukryl svoje boty, způsobil si povrchová bodná poranění a vše naaranžoval tak, aby to vypadalo, že se také stal obětí útoku. Podle alternativní teorie mohla za vším stát žárlivost, nebo se možná mezi ním a jeho přítelkyní strhla hádka, což by vysvětlovalo, proč byl útok na Björklundovou nejbrutálnější.
Obhajoba tuto verzi odmítla. Pokud by Gustafsson při rvačce s Boismanem utrpěl tak vážná zranění, jak tvrdí obžaloba, jen těžko by dokázal spáchat takový čin a ještě ujít půl kilometru tam a zpátky, aby ukryl svoje boty. Dne 7. října roku 2005 byl nakonec Gustafsson všech obvinění zproštěn. Podle soudu byly důkazy obžaloby nejednoznačné, nepodařilo se prokázat motiv odpovídající tak závažnému činu a po tolika letech už zkrátka nebylo možné určit, co se tehdy vlastně stalo. Finsko následně Gustafssonovi vyplatilo odškodné ve výši 44 900 eur za psychickou újmu způsobenou dlouhým pobytem ve vazbě.
Co se tak onu červnovou noc u jezera Bodom skutečně stalo, dodnes nevíme. Byl Gustafsson skutečně šťastlivcem, který přežil děsivý útok, nebo se všechno odehrálo úplně jinak? Co když se čtyři mladí lidé jen ocitli ve špatný čas na špatném místě a náhodou se připletli do cesty někomu, kdo byl schopný něčeho takového? A kdo byl onen blonďatý muž, kterého zahlédli svědci? Odpovědi na tyto otázky se už možná nikdy nedozvíme. Případ bodomských vražd tak dodnes nedá Finsku spát. Inspiroval knihy, dokumentární filmy a dokonce dal jméno jedné z nejznámějších finských metalových kapel, Children of Bodom.
Zdroje:
