Článek
Když jsme minulý rok absolvovali pekelnou cestu do polského Gdaňsku, zapřísahala jsem se, že nočním vlakem bez zakoupeného lůžka už nikdy nepojedu. Mozek má však velmi pozoruhodnou schopnost zapomínat na to, jak strašné některé zážitky doopravdy byly. Když jsme tedy zjistili, že do Lublaně jede z Česka přímý vlak, bylo rozhodnuto. Však to nějak přežijeme. Už přece víme, co nás čeká. Lůžko je zbytečně drahé, nějak se vyspíme na obyčejném sedadle a všechno bude dobré. Dám vám radu: Nedělejte to jako my.
Jestli za to mohla přílišná šetřivost, obyčejná hloupost nebo nějaké lehce masochistické sklony, těžko říct. Každopádně jsme s přítelem jednoho horkého večera na konci července nastoupili v Hranicích na Moravě do vlaku směr Lublaň. Přestože jsme měli kupé pro sebe, takže i víc místa pro spánek, rychle jsem tohoto rozhodnutí začala litovat.
Na to, že bude klimatizace mým nepřítelem číslo jedna, jsem už byla připravená právě z loňské cesty. Většinou ji nejde vypnout, ani ztlumit, takže pokud jste stejní šílenci jako my a rozhodnete se i přes všechna má varování cestovat levnější variantou, zabalte si s sebou dostatečně teplé oblečení. Na druhou stranu je nutno říct, že jízdenka pro jednoho až do hlavního města Slovinska pouze za něco málo přes 1100 korun při včasné koupi je docela lákavá nabídka. Jen se tedy potom naprosto rozlámaní a nevyspalí ocitnete o půl šesté ráno na hlavním nádraží a vaše jediná myšlenka bude, kde najít nejbližší kafe.
První dojem může často klamat
Lublaňské přivítání nebylo jedno z nejpřívětivějších. Zdálo se, že se hlavní nádraží a jeho okolí přestavuje, takže v tuhle chvíli nečekejte žádný romantický výstup z vlaku s výhledem na malebné město. Navíc jsme se hned potom, co jsme se vymotali ze zábran v podzemí, stali svědky potyčky mezi dvěma značně rozladěnými muži. Už to nás mělo připravit na to, že Slovinsko má i svou chaotickou stránku, se kterou se během naší cesty seznámíme blíže, než bychom možná chtěli.
My jsme však svoji pozornost více věnovali samotnému městu, které se pomalu probouzelo. Na první pohled mě, přiznám se, zrovna neuchvátilo. Po cestě do malebného Gdaňsku jsem měla laťku nastavenou vysoko a místo, kde jsme se teď ocitli, mi připomínalo spíš takové velké Brno (a to nejen kvůli rvačce na nádraží). Čím déle jsme se ale procházeli jeho ulicemi, tím víc si mě získávalo. Centrum Lublaně bylo na rozdíl od uvítacího zážitku velmi poklidné a nabízelo nádherné pohledy na místní architekturu.
Z Trojmostí v historickém centru se otevírá pohled na malebné uličky Lublaně, nad kterými se tyčí Lublaňský hrad.
Když jsme dorazili na nábřeží řeky Lublanice, byla jsem už městem naprosto okouzlená. Břehy lemované kavárnami a restauracemi skýtaly útulnou atmosféru, kde nikdo nikam nespěchal. Lidé posedávali u kávy, povídali si a užívali si obyčejné letní ráno. Příjemnou zastávkou byla i místní tržnice, která byla živá, trochu chaotická, ale působila velmi autenticky a přirozeně.
Dalším místem, které jsme rozhodně nemohli vynechat, byl Lublaňský hrad. Cesta nahoru je ve skutečnosti poměrně krátká, ale vzhledem k naší tragické fyzické kondici jsme ji celou profuněli. Nahoře nás však čekala odměna v podobě nádherného výhledu na celé město, takže jsme usoudili, že to za tu námahu stálo. Samotný hrad by nejspíš nadchl každého milovníka historie, to my ale podle všeho nejsme. Toto cenné poznání nás stálo 30 eur za vstupné pro dva.
Po výstupu k Lublaňskému hradu se nám otevřel výhled na město, kvůli kterému cesta nahoru rozhodně stála za to.
Z pohádky do hororu
Po noci strávené v Lublani jsme se podle plánu vydali k místu, které by při návštěvě Slovinska neměl nikdo vynechat. Je jím malebné jezero Bled, ke kterému jede vlak s přestupem v Jesenici z hlavního města prakticky každou chvíli. Po cestě jsme se kochali průzračně čistou řekou a s každým dalším kilometrem jsme měli stále silnější pocit, že se blížíme něčemu opravdu výjimečnému.
Přestože jsme měli vysoká očekávání, Bled je všechny předčil. Voda v jezeře byla křišťálově čistá, takže jsme mohli z břehu bez problému pozorovat ryby, a tak příjemně teplá, že přímo vybízela ke koupání. V pozadí se tyčily hory a Bledský hrad a na hladině se líně pohupovaly loďky, které směřovaly k ostrůvku s kostelem. Celá scenérie působila jako vystřižená z pohádky.
Pohled na Bled, který obsadil první příčku na seznamu nejkrásnějších míst, jaká jsem kdy navštívila.
My jsme si tenhle výhled vychutnali z jedné z kaváren u jezera, kde jsme samozřejmě nemohli vynechat zdejší specialitu, tedy slavnou kremšnitu. Ačkoliv byla výborná, její cena nás trochu vrátila zpátky do reality, když jsme si uvědomili, že za tento zákusek zaplatíme více než za oběd v leckteré restauraci.
Káva, kremšnita a výhled na jezero Bled. Co víc by si mohl cestovatel přát?
Potom však vyvstala otázka, co budeme dělat dál. Normální člověk by se šel třeba vykoupat do jezera nebo si prohlédnout hrad. To bychom ale nebyli my, abychom si nevybrali možnost, která je mnohem náročnější a naprosto zbytečně komplikovaná.
Koupání v takhle nádherném jezeře nám připadalo až příliš obyčejné a hrad jsme po předchozí zkušenosti zavrhli téměř okamžitě. Ne, my jsme se rozhodli, že nutně potřebujeme vidět soutěsku Vintgar. A abychom tu dovolenou měli opravdu dobrodružnou, vydáme se k ní pěšky v horku přesahujícím 35°C. To zní jako perfektní nápad.
Pud sebezáchovy se v nás neprobudil, takže jsme se bez váhání vydali na cestu vedoucí několika náhodnými slovinskými vesničkami a podivným místem, které připomínalo Oblast 51. Nakonec jsme jako zázrakem skutečně dorazili až k naší vytoužené soutěsce. To jsme ještě nevěděli, že jsme udělali opravdu hroznou chybu.
Nepřekvapivě si totiž potřebujete koupit vstupenku. Zapomeňte však na to, že byste si ji koupili na místě. Žádný problém, říkáme si. Koupíme si ji přes internet. No ano, ale nejdříve až na další den. Všechny časy prohlídek byly beznadějně vyprodané.
Polomrtví a naprosto zoufalí jsme stáli před vstupem do soutěsky, v žaludku za celý den pouze jednu kremšnitu a v hlavě otázku, jestli se máme smát nebo se rovnou rozbrečet. Nakonec jsme se rozhodli pro třetí možnost - poraženě se doplazit do vesničky Podhom a čekat na vlak, který nás odveze zpátky do Lublaně. Kvůli vysokým teplotám však měl zpoždění, takže předtím, než jsme se dostali zpátky do civilizace, jsme notnou chvíli umírali na vlakové zastávce.
Rozporuplný Koper
Po další noci strávené v Lublani nastal čas přesunout se do druhé části naší dovolené. Sbalili jsme si svých pět švestek a vydali se přímým vlakem do přímořského Koperu. Původně jsme po cestě plánovali zastávku ve Škocjanských jeskyních. Poučeni traumatem ze soutěsky Vintgar jsme se však podívali na dostupnost vstupenek a zjistili, že jsou také vyprodané. Kdo by to byl čekal, že si vstup do jedné z největších turistických atrakcí ve Slovinsku bude potřeba rezervovat předem?
Koper nás po příjezdu přivítal úplně jinou atmosférou, než na jakou jsme byli zvyklí z předchozích dnů. Úzké uličky, barevné domy a vzrostlé palmy nám připomínaly nedalekou Itálii. Ani toto město mi však ze začátku k srdci příliš nepřirostlo. Labyrint uliček na mě působil stísněně a zprvu jsme se v něm trochu ztráceli. Když nám za zády začal hlasitě pokřikovat nějaký muž, prvnímu dojmu to moc nepomohlo. Nevěděli jsme, jestli křičel na nás, každopádně jsme to nehodlali zjišťovat.
Okolí nádraží nepatří zrovna k nejhezčím, takže jsem v první chvíli trochu zalitovala, že další tři noci strávíme právě v tomto městě. Čím víc jsme se však blížili do centra, tím víc nám Koper začínal ukazovat svoji příjemnější tvář. Cestou jsme navíc narazili na útulnou restauraci, kde nám naservírovali domácí těstoviny a k našemu překvapení tam čepovali Staropramen. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, že tady na české pivo budeme narážet vcelku často. Člověk si pak připadá skoro jako doma. Tedy až na ty palmy. A moře.
Ta příjemnější část Koperu.
Další zkouška nás čekala při příchodu na ubytování. Problémy jsme měli už s jeho hledáním. Po zkušenosti s krásným pokojem v Lublani jsme navíc byli možná trochu rozmlsaní. Do našeho pokoje nás zavedla velmi milá a ochotná paní, takže v tomto směru nebylo co vytknout. Ani samotný pokoj na první pohled nevypadal vyloženě špatně. Byl sice hodně maličký, ale působil útulně. Při bližším pohledu jsme si však začali všímat drobností, které celý dojem trochu kazily.
Na stropě byly vidět stopy po vlhkosti a koupelna by rozhodně potřebovala důkladnější údržbu. Na jednom místě jsme si navíc všimli skvrn, které až podezřele připomínaly plíseň. Bylo zkrátka poznat, že má koupelna svá nejlepší léta už dávno za sebou.
Protože jsem velice paranoidní člověk, započala jsem také okamžité pátrání po štěnicích, naštěstí jsem však žádné nenašla. Přestože to tedy nebylo zrovna nejpůvabnější ubytování a po přečtení recenzí jsme čekali něco trochu jiného, nebylo to nic, co bychom nedokázali pár dní bez problémů přežít. Ostatně na pokoji byla klimatizace.
Že prý to bude obyčejný nákup
Slovinské obchody jsou kapitolou samy o sobě. Už při návštěvě supermarketu v Lublani jsme zjistili, že nakupování tady poskytuje zcela jiný zážitek. Když jsme totiž chtěli zaplatit svůj nákup, paní prodavačka se přímo před námi skácela ze židle, což spustilo hlasitý alarm. Než jsme vůbec stihli zpracovat, co se to zrovna stalo, znovu se posadila a pokračovala v práci jakoby nic. Alarm mezitím vesele houkal dál, ale nezdálo se, že by mu kromě nás někdo věnoval zvláštní pozornost. Naprosto zmatení jsme tedy zaplatili a odešli.
Po této zkušenosti jsme si mysleli, že už nás ve slovinských obchodech nemůže nic překvapit. Avšak to jsme se mýlili. Když v koperském obchodě začalo blikat světlo a někdo tam začal křičet nám neznámá slovinská slova, rozhodli jsme se nečekat, jak bude počínající chaos gradovat a raději jsme urychleně koupili jen to nejnutnější. Na druhou stranu naše další nákupy už proběhly normálně. Možná máme zkrátka jen štěstí na podivné situace.
Nejkrásnější město Slovinska?
Dalším místem, které jsme rozhodně museli navštívit, byl Piran. Je to malé přímořské městečko na samém cípu slovinského pobřeží, o kterém jsme před cestou slyšeli jen samou chválu. Měla jsem ho proto na seznamu míst, která chci ve Slovinsku vidět, hodně vysoko a byla jsem zvědavá, jestli je opravdu tak krásný, jak se o něm říká. Velkou výhodou navíc je, že tam z Koperu jezdí autobus poměrně často a cesta trvá méně než hodinu. Pokud tedy zrovna nenarazíte na zpoždění, což se podle našich zkušeností u slovinské veřejné dopravy stává poměrně často. Místní to však podle všeho příliš netrápí.
Piran si nás na rozdíl od Lublaně a Koperu získal téměř okamžitě. Hned jak jsme vystoupili z autobusu a pohlédli na kamenité pobřeží, které omývala průzračně čistá voda, věděli jsme, že rozhodně dostojí své pověsti. Již na první pohled zde byl patrný silný italský vliv. Mezi barevnými domy s okenicemi a malými balkony vedly úzké uličky, které však na rozdíl od Koperu nepůsobily stísněně, ale útulně a příjemně. Bylo to zkrátka perfektní místo pro bezcílné toulání a kochání se výhledy, u kterého mohl člověk zpomalit a jen tak si užívat poklidnou a uvolněnou atmosféru.
Kamenité pobřeží Piranu s řadou restaurací a barů, které dodávají městu tu pravou přímořskou atmosféru.
Nezapomenutelný pohled na červené střechy historických domů rozprostírající se podél pobřeží a nekonečnou modř krásného moře v pozadí nám poskytly Piranské hradby a vyhlídková věž, odkud má člověk celé město jako na dlani. Abychom si však Piran prohlédli opravdu ze všech možných úhlů, zbývalo nám zjistit, co se skrývá pod mořskou hladinou. Zavítali jsme proto do místního akvária, které je sice poměrně malé, ale přesto nabízí zajímavý pohled na různé druhy ryb a jiné mořské potvůrky.
Výhled na Piran, který odhaluje toto malé přímořské městečko v celé jeho kráse.
Na ryby jsme se ale samozřejmě nechtěli jen dívat, takže jsme je vyrazili ochutnat do místní restaurace. Pokud bych měla něco doporučit, tak rozhodně mořského vlka. Byl tak jemný a dobrý, že i já, která ryby normálně nejím, jsem měla co dělat, abych ho nesnědla i s ploutvičkami.
Protože však každá vydařená část dovolené potřebuje svoji protiváhu, čekala nás ještě pekelná cesta do Koperu rozpáleným autobusem, ve kterém jsme byli namačkaní jako sardinky v konzervě. I přes narůstající dehydrataci jsme to ale nakonec zvládli a konečně se dostali zpátky na naše milované ubytování.
Nepoučitelní
Ještě než jsme šli spát, jsme si však chtěli ujasnit plán na další den. Měl být naprosto jednoduchý. Když už jsme tak blízko Itálie, byla by škoda ji nenavštívit a jako nejlepší možnost se zdálo přístavní město Terst. Autobusy tam navíc jezdí vcelku pravidelně. Jenomže naše úžasné plánování dostalo znovu na frak ve chvíli, kdy jsme zjistili, že jsme si cestu naplánovali na neděli. Jediný den, kdy se do Terstu prakticky nijak nedostanete. Můj přítel, který měl zrovna v ten den narozeniny, se tak musel rozloučit s představou velkolepé oslavy v italském městě s Aperolem v ruce a spokojit se s dalším dnem v našem oblíbeném Koperu.
Člověk si ale musí umět poradit, takže když jsme nemohli do Itálie my, musela Itálie za námi. Vyrazili jsme proto alespoň na neapolskou pizzu. Bylo to skoro jako v Itálii. Skoro. S trochou představivosti.
Kousek Itálie jsme si nakonec našli přímo v Koperu.
Protože v Koperu není tolik možností, jak strávit celý den, a od naší strastiplné cesty do soutěsky Vintgar už nějaká ta doba uplynula, rozhodli jsme se, že je čas si tuto zkušenost zopakovat. Tentokrát jsme si jako cíl vybrali přírodní rezervaci Škocjanski zatok, kde jsme chtěli pozorovat místní ptactvo, protože tisíce ptáků, které jsme viděli u moře, nám zjevně nestačily. Samozřejmě jsme si vybrali ten nejvhodnější čas, takže jsme vyrazili krátce po poledni, kdy slunce nemilosrdně pražilo a venku nebylo ani živáčka.
Po několika kilometrech chůze jsme v značně zbědovaném stavu konečně dorazili na naše vytoužené místo. Čekala nás tam rozlehlá, místy vyprahlá krajina, která nevypadala zrovna živě. Zdálo se, že místní ptáci na rozdíl od nás pochopili, že promenádovat se po venku v takovém vedru není nejlepší nápad a někam se schovali. Po chvíli hledání jsme možná zahlédli jednu labuť. Těžko říct, byla totiž tak daleko, že jsme ji nedokázali spolehlivě identifikovat a také je docela dobře možné, že to byla jen halucinace ze sluníčka.
Tato rezervace má přitom velmi dobré recenze, takže je možné, že jsme tam prostě byli jen ve špatný čas a ve špatné části, protože jsme to vzdali moc brzy. Poslední kapkou pro nás však byla náhodná rozhledna, na kterou jsme po cestě narazili. Vypadala totiž trochu jako squat a navíc byla zamčená. Po této zkušenosti jsme se rozhodli, že pro dnešek už máme přírody dost, a vydali jsme se zpátky.
Ne, nechci CD vaší kapely
Dalšího rána nastal čas nadobro se rozloučit s naším ubytováním v Koperu. Přímý vlak do Česka však jel až večer, takže nás ještě čekaly dlouhé hodiny bezcílného potulování se koperskými uličkami s batohy na zádech. A jak už to tak u nás bývá, ani tento zdánlivě klidný den se neobešel bez menšího bizáru.
Během našeho toulání nás totiž zastavil muž z Estonska, který se nám snažil prodat CD své metalové kapely. Samo o sobě by na tom nebylo nic zvláštního, kdybychom stejného člověka nepotkali asi před dvěma týdny na festivalu ve Vizovicích. Chvíli jsme jen nevěřícně stáli a říkali si, jaká je to neuvěřitelná náhoda. Jaká je šance, že potkáte stejného člověka v úplně náhodné uličce ve slovinském Koperu?
Naše nadšení však rychle opadlo potom, co jsme začali potkávat stále více a více lidí, kteří se nám snažili prodat úplně stejné CD. Nakonec jsme začali být trochu zoufalí a děsili se, že za každým rohem čeká další neodbytný prodejce. Začala jsem trochu litovat výběru svého oblečení, protože stačilo jen projít kolem, aby jim bylo jasné, že splňuji všechna kritéria jejich cílové skupiny. Asi zkrátka vypadám jako člověk, který nutně potřebuje CD estonské metalové kapely.
Aby toho nebylo málo, před odjezdem nás ještě stihl seřvat nějaký pán bez domova. Nerozuměli jsme mu sice ani slovo, ale předpokládám, že jsme mu omylem zasedli jeho oblíbenou lavičku. Tím jsme se tedy s Koperem definitivně rozloučili a vydali se na cestu domů. Ta byla stejně příšerná jako cesta do Slovinska, jen tentokrát jsme ještě dostali bonus v podobě více než dvouhodinového zpoždění. Lepší tečku za naší dovolenou jsme si snad ani nemohli přát.
A taková tedy byla naše dovolená ve Slovinsku. Ne všechno vyšlo podle našich představ a ne každý den proběhl přesně tak, jak jsme si ho naplánovali. To však neznamená, že to byla špatná dovolená, právě naopak. Slovinsko nás nadchlo svou krásnou přírodou, malebnými městy i nádherným pobřežím a za těch pár dní jsme si to stihli pořádně užít. Navíc jsme si nakonec odvezli nejen spoustu krásných vzpomínek, ale i řadu šílených historek. Ne všechno zkrátka musí vyjít úplně dokonale, aby to stálo za to.
