Článek
Osobnost často považujeme za něco stálého, za pevnou součást našeho já. Právě ona určuje, jak přemýšlíme, rozhodujeme se a reagujeme na svět kolem nás. Představa, že by jediný úraz mohl kompletně změnit to, kým jsme, je proto značně znepokojivá. Své o tom věděl Phineas Gage z amerického státu New Hampshire, jehož tragická nehoda navždy změnila nejen jeho samotného, ale i pohled vědců na fungování lidského mozku.
Psalo se 13. září roku 1848 a pro mladého Phinease to měl být pracovní den jako každý jiný. Spolu se svými kolegy měl za úkol odstřelovat kameny na trase budované železnice ve Vermontu. Postup se pro něj stal již určitou rutinou. Nejprve do kamenu vyvrtal díru a potom do ní dlouhou železnou tyčí napěchoval trhavinu, kterou nechal explodovat. Těsně před koncem směny na něj však při pěchování zavolal jeden z kolegů a Phineas se ohlédl přes pravé rameno. Nevšiml si, že se u toho nebezpečně přiblížil k odpalovanému kameni. Otevřel pusu, aby odpověděl, v tu chvíli však tyč narazila na kámen a vytvořila jiskru.
Šestikilogramovou tyč o délce jednoho metru a průměru přes tři centimetry výbuch vymrštil do vzduchu. Projela Phineasovi levou tváří, horním patrem úst i mozkem a temenem hlavy vyšla ven. Na zem dopadla více než deset metrů za ním, pokrytá krví a mozkovou tkání. Těžce zraněný dělník se zhroutil na zem a začal se nekontrolovatelně třást. Kolegové se k němu s hrůzou seběhli, přestože byli přesvědčeni, že nemohl přežít. K jejich úžasu s nimi však po chvíli začal Phineas komunikovat a brzy se dokázal dokonce i postavit.
Lebka Phinease Gage a železná tyč, která mu projela hlavou.
Mysleli, že nemá šanci přežít
Když k Phineasovi dorazil lékař Edward H. Williams, nemohl uvěřit svým očím. Později popsal, že ho pacient uvítal slovy: „Doktore, tady máte dost práce.“ Přes ránu na hlavě bylo podle lékaře vidět pulzování mozku a když začal Phineas později zvracet, asi půl šálku mozkové hmoty vypadlo z rány na podlahu. Williams se spolu se svým asistentem rychle pustil do práce, vážná zranění vyčistil a odstranil úlomky kostí. Starosti jim dělalo i silné krvácení, vypadalo to však, že se jim pacienta nakonec podařilo stabilizovat.
Phineasův boj o život však ještě zdaleka nebyl vyhraný. Následující den po nehodě upadl do deliria a jeho stav se postupem času zhoršoval. Byl netečný a rozvinula se u něj závažná infekce. Jeden z lékařů mu musel odstranit odumřelé kusy tkáně. V důsledku silného otoku navíc Phineas přišel o levé oko. Podle slov lékařů pro něj již jeho přátelé měli nachystanou rakev, když tu se jeho stav začal náhle zlepšovat.
„Už to není Gage“
Po deseti týdnech od nehody byl Phineas připravený vrátit se do domu svých rodičů. Přestože se dříve statný muž stal podle lékařů hubeným a slabým, den po dni na tom byl lépe jak po fyzické, tak po psychické stránce. Brzy začal pracovat u koní i na poli. Okolí si však zanedlouho všimlo, že se na jeho chování a celkovém vystupování něco změnilo. Dokonce to došlo až do bodu, kdy jeho přátelé a spolupracovníci začali říkat, že „už to není Gage.“
Změny Phineasovy osobnosti popsal především lékař John Harlow. Paměť a inteligence podle něj nijak zasažena nebyla. Muž, který byl podle lékaře dříve pracovitý, zodpovědný a u svých spolupracovníků velmi oblíbený se však stal člověkem, kterého se okolí spíše stranilo. Stal se hrubým, nespolehlivým a často se uchyloval k vulgarismům, což dříve nedělal. Nově byl také impulzivní a vymýšlel mnoho různých plánů, které nikdy nedokončil, zatímco dříve byl v dosahování svých cílů velmi vytrvalý. Zdálo se však, že postupem času se jeho chování částečně ustálilo. Přesto už nikdy nebyl stejný jako dřív.
Revoluce v neuropsychologii
Phineas se v roce 1852 přestěhoval do Chile, kde pracoval jako řidič dostavníku. Po několika letech se však ozvaly staré rány a začal trpět epileptickými záchvaty. Ty nakonec zapříčinily jeho smrt v roce 1860, tedy dvanáct let po oné tragické nehodě. Když zemřel, bylo mu šestatřicet let. Jeho lebka byla darována Warrenovu anatomickému muzeu v Bostonu ve státě Massachusetts.
Phineasův příběh se zasloužil o revoluci v oblasti neuropsychologie. Dovedl vědce k myšlence, že různé části mozku mohou plnit odlišné funkce. Také se stal důkazem pro pozdější zjištění, že čelní laloky jsou stěžejní pro regulaci chování, rozhodování a sociálního fungování. Vědci navíc upozorňovali na to, že pozdější ustálení jeho osobnosti naznačuje, že se mozek dokáže po poškození alespoň částečně sám zotavit.
Ačkoliv jeho případ dodnes hraje velkou roli v diskuzích o poškození a následné funkčnosti mozku, je především připomínkou toho, jak neuvěřitelně odolné může lidské tělo být. To, že průlet železné tyče lebkou nejenom přežil, ale dokázal se na řadu dalších let znovu zařadit do běžného života, jej právem řadí mezi nejpozoruhodnější případy v dějinách medicíny.
Zdroje:
