Článek
Když v roce 1999 našla skupina turistů na odlehlé pouštní cestě otlučené modré kolo, přišlo jim na celé situaci něco zvláštního. Vedle něj totiž byla pohozená hromada oblečení a několik prázdných lahví od vody. Nejpodivnější však byla řada stop, která napovídala, že ať už tady tyto věci zanechal kdokoliv, vydal se přímo do jedné z nejnehostinnějších krajin na světě, Velké písečné pouště.
Kdo by ale něco takového udělal? Pustina se rozkládá na stovkách tisíc kilometrů čtverečních a nevedou tudy žádné silnice. Na dalšího člověka zde narazíte jen stěží, zato písek se zde hemží pavouky, štíry a hady. Přestože byl červenec, který v Austrálii spadá do zimního období, zdejší teploty ve dne přesahovaly 30°C. Turisté proto na nic nečekali a oznámili nález místní policii. Účtenka z hotelu schovaná v oblečení jim brzy napověděla, koho vlastně hledají. Byl jím muž jménem Robert Bogucki.
Vydal se tam záměrně
Robert byl třiatřicetiletý hasič z Aljašky. Když však policie kontaktovala jeho rodinu ve Spojených státech, celá situace se začala ještě více zamotávat. Jeho rodiče policistům řekli, že před dvěma týdny od svého syna dostali pohlednici s podivným vzkazem. V něm psal, že se chystá přejít Velkou písečnou poušť. O tomto plánu předem informoval i svoji přítelkyni. Bylo tedy jasné, že se do jedné z nejnebezpečnějších oblastí v Austrálii vydal záměrně. Proč by ale něco takového udělal, zůstávalo záhadou. „Vůbec jsme netušili, s čím máme co do činění,“ popsal vrchní seržant Geoff Fuller.
V této době Robert přežíval v nehostinné poušti už dva týdny. Západoaustralská policie do pátrání zapojila vrtulníky, letadla a terénní vozidla. Neúnavné hledání probíhalo ze vzduchu i ze země. Zapojili se do něj také tři aboriginští stopaři, kteří zdejší krajinu i její nástrahy velmi dobře znali. „Ten americký chlapík neměl vůbec ponětí, do čeho se pouští,“ nechal se později slyšet jeden z nich, muž jménem Merridoo Walbidi. „Tohle je nebezpečná země. Neměl do té pouště vůbec chodit. Neměl ani tušení, jak rychle mohl zemřít.“
Rozsáhlá pátrací akce však byla velmi nebezpečná a také drahá. Bylo při ní poškozeno několik vozidel a její náklady dosahovaly 10 tisíc australských dolarů za den. Po dvanácti dnech, 8. srpna 1999, proto bylo pátrání ukončeno. Vrchní seržant Fuller prohlásil, že šlo o nejtěžší rozhodnutí jeho kariéry. Naděje, že Robert stále žije, však byla v té době již naprosto mizivá.
Když o ukončení pátrací akce informovali Robertovu přítelkyni Janet, rozhodla se s ním rozloučit po svém. Nechala si na kotník vytetovat jeho iniciály a v poušti zanechala lahvičku omáčky Tabasco. Prohlásila, že kdyby ji Robert uviděl, věděl by, že tu byla. Vcelku neobvyklý způsob rozloučení, ale proti gustu žádný dišputát.
Američané přicházejí na scénu
Robertovi rodiče se však s koncem pátrání nehodlali smířit. Najali si proto pátrací tým doporučený americkým ministerstvem zahraničí, v jehož čele stál svérázný Garrison St Clair. Hledání se rázem stalo mnohem intenzivnějším, ale také chaotičtějším. Místní policista Lindsay Greatorex později vzpomínal, jak najatí Američané během jediného dne prorazili tři pneumatiky. „Nemohli jsme uvěřit tomu, co dělali. Byli tak bezohlední. Pronajali si auto a než nastal čas ho vrátit, bylo na odpis,“ řekl. Tým s sebou také přivezl speciálně vycvičené pátrací psy, jejichž tlapky před rozpáleným pouštním pískem chránily kožené botičky.
Jejich poněkud svérázný styl pátrání však přece jen začal přinášet výsledky. Našli totiž další hromádku Robertových věcí. Byla mezi nimi plachta, očkovací průkaz a Bible. Zdálo se, že si do pouště vzal opravdu pestrou výbavu. Následující den spatřili velký nápis „HELP“ vyskládaný z bílých kamenů. Byla u něj také šipka, která ukazovala na sever. Najednou měli důvod věřit, že je možná Robert stále naživu. A co víc, po dlouhé době měli pocit, že jsou mu konečně nablízku.
Záchrana v režii televizního štábu
Robertovo utrpení v poušti skončilo 23. srpna 1999. Nenašel ho však pátrací tým, ale televizní vrtulník stanice Channel Nine. Posádka si ho všimla, jak s batohem na zádech prochází vyschlým korytem řeky. Za 43 dní, které v poušti strávil, ušel 400 kilometrů a na chodidlech měl velké puchýře. Byl dehydratovaný, hladový, unavený a zmatený. Vodu získával tak, že kopal v zemi a následně přecezoval bahno, nebo pil z tůní. Jedl různé rostliny, které po cestě našel a během svého pobytu v poušti zhubl více než 20 kilogramů. Vzhledem k tomu, jak dlouho v nehostinné pustině přežíval, však byl v pozoruhodně dobrém stavu.
Jeho záchrana neprobíhala zrovna ukázkově. Televizní štáb totiž chtěl získat exkluzivní rozhovor, a tak jej s Robertem natočil ještě předtím, než ho vrtulníkem dopravil do města Broome. Za to si později vysloužil od jiných médií značnou kritiku. Robertovi se navíc během letu udělalo špatně, protože snědl banán, který mu členové štábu dali. Když začal zvracet, vysadili ho na zem, avšak potom zase rychle vzlétli, aby ho kameraman mohl natočit. Později tyto záběry odvysílali tak, že to vypadalo, jako by byly pořízeny bezprostředně poté, co Roberta našli.
Hledání Boha uprostřed pouště
Robert tedy jako zázrakem svou nebezpečnou výpravu přežil. Teď už zbývalo zjistit jediné: Proč se do pouště vůbec vydal? Odpověď byla překvapivě prostá. Chtěl totiž prohloubit svou víru. Byl prý ochoten i zemřít, aby zjistil, zda je Bůh přítomen a zda chce, aby zůstal naživu. Podle svých slov netušil, že jeho soukromá duchovní cesta spustí tak velkou pátrací akci a přitáhne pozornost médií z celého světa.
Reakce byly rozporuplné. Někteří obdivovali jeho schopnost přežít a přáli mu jen to nejlepší. Jiní, včetně některých politiků a policistů, považovali jeho rozhodnutí za sobecké a bezohledné. Robert se veřejnosti opakovaně omluvil a poděkoval za podporu. Jeho rodina na pokrytí nákladů spojených s pátrací akcí věnovala 25 tisíc dolarů. Ani omluva a peníze však nemohly změnit skutečnost, že při jeho hledání riskovalo svůj život hned několik lidí. Ať už se ale na jeho příběh díváme jakkoliv, jedno je jisté. Rozhodně patří mezi ty nejpozoruhodnější a zároveň nejpodivnější případy přežití.
Zdroje:
