Článek
Na ulici mě oslovuje muž. Oblečení má čisté, značně je z něj cítit alkohol. Jeho žádosti o nějaké drobné se mi vyhovět nechce. Ovšem nakonec podlehnu a dám mu dvacku. Má to smysl, stejně si koupí alkohol, ale co, nedám já, dá někdo jiný, omluvím si tento dar sama sobě a pokračuji v cestě.
Zanedlouho se mi setkání rozleží v hlavě a vzpomenu si na starého známého, který na ulici žil. Zajímá mě, jak to na ulici funguje a jak se mu z ní podařilo dostat. Ochotně souhlasí se setkáním a jdeme na kávu.
Na ulici se člověk dostane, ani neví jak. Nikdo z nás to neplánuje. Ve spoustě případů za to může alkohol, drogy, ale někdy i neshoda v partnerském životě. Tohle byl můj případ, začíná svůj příběh.
Pět let jsem měl manželku, dvě děti a domov. Byt byl dar od rodičů mé ženy. Jednoho dne si moje žena našla přítele a z bytu jsem musel odejít. Nebylo kam, úspory jsem neměl, rodiče byli už starší a bydleli v malém bytě. Říkal jsem si, do výplaty nějak venku vydržím. Z této relativně krátké doby se staly čtyři roky. Během té doby jsem přišel o většinu kamarádů, někteří mě ani nepozdravili.
Nejprve jsem přespával na šatně v práci, než na to přišli a zatrhli mi to. Pak už to šlo z kopce. Hledání místa na přespání zabíralo zpočátku nejvíce mého času. Po měsíci jsem už byl tak unavený, že jsem svoji práci přestal zvládat a vyhodili mě. Někdo řekne azylový dům, nebo ubytovna, ale byla zima. Azylové domy byly plné, hrozně jsem se tam styděl jít a ubytovna nad moje finanční možnosti, žena byla rychlejší a výplatu vybrala. Jelikož jsme byli pořád manželé, měla na to právo a nedalo se proti tom nijak bránit. Řekla, že děti potřebují a tím to bylo uzavřené. A tak jsem byl bez práce, bez bydlení, bez peněz.
Mezi tím jsem se na ulici seznámil s pár lidmi, kteří mě naučili, kde se najíst, okoupat a pár míst, kde se dá vyspat. Základní hygienu a něco malého k jídlu dostanete na charitě a azylovém domě. Spát se dá kdekoli, kde vás nevyhodí policie. Opuštěný dům, pod mostem, šťastnější spí ve stanu nebo na pronajaté zahrádce. Je důležité zmínit, že pokud si bezdomovec dokáže zajistit vlastní zázemí, jako třeba zahradu, tak tam málo kdy někoho nechá přespat nebo bydlet.
Časem se naučíte žebrat, vracet šrot, hlavně zapíjet svoje problémy alkoholem. A to už je potom kolotoč. Ulice Vás spolkne. Jen se shání peníze, kde se ohřát, kde přespat.
Ke konci už ze mě byl alkoholik. Dodnes nevím, jak jsme to dělali, ale co pít bylo pořád. Posedávali jsme po lavičkách, v zimě po nákupních centrech. Hygiena byla čím dál míň důležitá. Až jednou jsem na našem obvyklém místě dostal epileptický záchvat. Odvezla mě sanitka a já se probral v nemocnici. Nade mnou moje uplakaná maminka. Musíš s tím přestat, zařídila jsem ti detox, do nástupu budeš u nás.
Dodnes nevím, kde na tyto informace přišla. A já po třech týdnech (kdy jsem samozřejmě popíjel, ale daleko menší dávky) nastoupil na detox. Játra jsem měl už poškozená a další vyšetření taky nic moc. Po detoxu jsem se rozhodl jít do léčebny. Měl jsem štěstí, vzali mě hned. Dokonce mě tam i převezli. Kdyby mě v tu dobu poslali samotného, nevím, jestli bych tam dojel. Možná bych se stavil na pivko a bylo po léčbě.
Nicméně jsem léčbu dokončil, našel si sociální bydlení a práci. Vlastně mi pomohli sociální pracovníci, aby to bylo přesné. Do tohoto domu nesmíte přijít pod vlivem, jinak letíte ihned. A to byla moje motivace, abych vydržel. Nesmíte se ani jednou napít, nebo hrozí, že do toho spadnete znovu. Většinou to tak je.
Dnes pracuji, mám přítelkyni, děti za mnou pravidelně chodí. A jsem vlastně spokojený. Jen na to pivo nechodím, nedávám si ani nealko, mohlo by mi to spustit chuť na to alkoholické.
Dodnes mám na ulici známé, když mám boty, které už nebudu nosit, bundu, ponožky navíc, nosím jim to. Na ulici pod vlivem je zima i v létě. Jsou za to vděční. Není lehké, se z ulice dokopat na léčení, které většina potřebuje. Někteří to zkoušeli i opakovaně. A znova začali pít. Musíte se odstřihnout od lidí, se kterými jste prožili na ulici třeba i deset let a jiné už ani neznáte. Já to chápu. Samozřejmě jsou i tací, co na ulici zemřou a není jich málo. Ale chápu i ty lidi, co se jich straní, kdo to nezažil, nepochopí.
Chce to hodně odvahy a trpělivost. Také spoustě z nich to v určitém směru vyhovuje a nemá cenu jim nějak radikálně pomáhat a tlačit je do normálního života. Spíš se jen postarat o základní potřeby. Pokud člověk sám opravdu nechce, nikdy se z toho nedostane ani pod nátlakem.
Na štěstí záchvat z alkoholu, který mě mohl zabít mi zachránil život, to tak někdy je.
